„Lidé procházejí kolem mně, otevírají ústa, tiše si šeptají, pronášejí letmé
poznámky a usmívají se. Přijdou, podívají se a odejdou. Nastaví mi svou tvář, na
okamžik mi ukáží vteřiny svých životů a nenávratně zmizí, někteří
s lhostejností, jiní s touhou spatřit mě znovu. Z útržků jejich hovorů, z jejich
šatů a vystupování si skládám obraz jejich světa, světa, který jsem opustila
před stovkami let….. Prohlížím si je, přemýšlím o nich, jsou to jediné, co mi den nabízí. Kolik se
jich tu vystřídalo! Kolik generací, kolik tváří, tak od sebe vzdálených,
rozdělených časem, vzdálenosti, mořem, povahou…. Jedni nemají ponětí o druhých, tvoří pestrou mozaiku a spojuje je vlastně jen
jediné – že byli zde a viděli mě. Všichni jsou ukryti v mé paměti, všichni, jenž
přede mně kdy předstoupili, i ten první, vousatý stařec, který mě zaklel do mé
nehybnosti, lákavé a děsivé zároveň. Lákavé tím, že mi umožňuje přežívat dlouhé a dlouhé věky, proplouvat časem,
samotná, ojedinělá. Děsivé proto, že se o mě nikdo nedozví, nikdo nepostřehne
mou duši, jen tvář. Nevím, jak mám dát svou existenci najevo. Nevím, jak vypovědět, jak jsou dlouhé
ty chvíle plné samoty a prázdna, čekání na cosi, beznaděj a strach z křehkosti
stavu, ve kterém se ocitám. Jsem sama se svými myšlenkami a ty myšlenky mě
proměňují. Mění se má duše uzavřená do obrazu, duše stále ještě plná pohybu a
chuti do života, spoutaná v okovech. A spolu s duší se mění i má tvář. Ne
rychle, ale stále, rok od roku, staletí od staletí…..“ Poslední návštěvníci opouštěli obrazárnu. Zvuk kroků se ztrácel s ozvěnou
hovorů, následován stínem, ve kterém se postupně sál utápěl. Po rušném dni přicházel
zasloužený klid. Obrazy a sochy se propadaly do tmy, vitríny se zimničně leskly. Předměty, které
ve dne vzbuzovaly úžas a obdiv, nyní osaměle kralovaly sálu, zasunuté do tmy.
Starodávná plátna visela na zdech jako spadané listy a torza soch stála
uprostřed místností jako olámané, pokřivené stromy. Průvodce vstoupil do sálu. Bál se jakkoliv narušit panující tmu. Jen zasunul
ruku do kapsy pro ruční svítilnu. Po paměti došel do míst, které hledal, pak
zdvihl ruku se svítilnou a rozsvítil. Úzký paprsek světla prořízl tmu a dopadl na stěnu. Průvodce strnul. Obraz, který
se proti němu vynořoval ze tmy, nepoznával. Byla na něm zobrazena jakási stařena
v černých šatech a bílými, prořídlými vlasy, s obličejem posetým vráskami.
Chvíli na ní zíral s němou hrůzou a sledoval, jak pod světlem zase získává barvu
a celá tvář mládne, úsměv se stáčí do svého záhadného tvaru, až dosáhne své
původní podoby. Jsem unavený, pomyslel si a přejel si čelo dlaní, měl bych jít spát. Rychle
urovnal koberec, pak se ještě jednou podíval na obraz – ten byl stejný jako
kdykoliv jindy. Nechápavě zakroutil hlavou a zamířil k východu. Zavřel za sebou
a kráčel pryč, zatímco v prázdném sále, ponechán na pospas myšlenkám, se obraz
Mony Lisy znovu pomalu měnil do podoby hrozivé stařeny. |