LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #7755
Autor:	Mikyna
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Výkřik do tmy
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	05.07.2004 12:39
Počet návštěv:	1050
Počet názorů:	5
Hodnocení:	4

Prolog

O Mikynce. :-)

Písanice

V pondělí byl v televizi uplakanej pán, umřela mu žena... tak jsem si řekla, že když teď umírám, tak budeš asi taky uplakanej.
V úterý jsem si od kamarádky vzala fotku jejího bráchy, a dala si ji pod poštář, abys ji našel.
Ve středu ses zeptal, kdo to je. Byla z toho hádka. Bolí to, ale... víš, já umírám, a nechci, abys brečel kvůli tomu...
Ve čtvrtek ses zeptal, zda Tě ještě miluju. Mlčela jsem. Uvnitř to křičelo - ANO! ANO! Ale já mlčela.
V pátek sis sbalil své věci.
Celou sobotu mi bylo zle, a Tys tu nebyl, tak... snad proto.
V neděli jsem Ti volala k rodičům. Jen jsem držela zakryté sluchátko a poslouchala hlas Tvé matky.
Za pár dní mě vzali do nemocnice. Včera jsem umřela.
Plakal jsi.

Ranní slunce osvítilo nahý odhalený tělo vedle mě. S radostí jsem zjistila, že jde o veliké tělo, navíc mužské. Kus starý 25-30 let. Beze studu jsem mu chvíli zírala mezi nohy. Taková žížalka... Vybavila se mi podstata předešlé noci. Na detaily žížalčina bloudění jsem byla příliš líná... Foukla jsem mu do ochlupení. Nic. Jen pár chloupků se pohnulo. Slunce zakryl mrak, tahle změna světla mě odjakživa štvala, tak jsem zatáhla žaluzie a zase vklouzla do postele. Včera jsem tohohle krasavce sbalila a dostala do postele. Napřed to vypadalo, že si řekne o prachy. Ale fakt to byl venkovskej balík, jak vypadal. - Naletěl na takový ty řečičky o tom, jak jsem sama, opuštěná... jak hledám teplo domova... Zpočátku mlel něco na ten způsob, že nevěří ženám, protože byl nedávno na interrupci, ale pak podlehl. Jak řikám, balík. Muj "neboštík", žili jsme spolu tři roky, nebyl v posteli moc dobrej. A navíc když otěhotněl, byl nesnesitelnej. Při každym zvýšení hlasu se rozbrečel, navíc ty každodenní telefonáty s jeho tatínkem... už se to nedalo. Vykopla jsem ho. Pak ho nějaká dračice zbouchla a on chtěl prachy ode mě. Nakonec jsem prej za to zodpovědná já, takže teď každej měsíc platim astronomickou částku - výživný na něj a na dítě. Už si zkrátka dávam bacha na někoho se vázat. A kór ne na tadytoho žížalku s andělskou tvářičkou. Znovu jsem si vzpomněla na naši noc... Dostala jsem chuť na ranní čísílko. Přitáhla se k jeho hlavě a políbila ho. Doširoka otevřel svý hnědý telátkovský očička a ústa roztáhl do dětskýho úsměvu... Je fakt krásnej. Začali jsme se líbat... a dál to nemá smysl rozebírat. Po skončení usnul (odpornej mužskej zvyk). Byl fakt dobrej, lepší než všichni před ním. Tak mě napadlo, že ho vyznamenám. - Odvezu ho, kam bude potřebovat. A možná si ho nějakej čas nechám. Snídaně dokonale ladila s oranžovejma tapetama. Tousty se ohromě vyjímaly i v ruce toho andělského krasavce. Na okamžik jsem si byla jistá, že už jsem tohle jednou zažila... a taky že by nebylo marné párkrát se s tím výstavním kouskem ukázat na veřejnosti - jít na koncert, večírek,... Večer mě čekají na vernisáži 4 obrazů mého dávného známého M. Trochu laciné dávat na odiv kýčové náměty příliš dokonale zachycené na obřím plátně. Ostré kontury vpředu bez špetky originality, objekty v pozadí pastelově rozplizlé... P. jednou poznamenala cosi o tom, jak je to pěknej chlap, když drží hubu a nesnaží se vyniknout za každou cenu. Ostatně teď se mu to nepodaří, středem pozornosti bude můj nový doplněk a tím i já. Bylo mi hloupé ptát se ho teď na jméno, mohlo by ho to podráždit a mně tak zkazit záměr. Bylo nutné zahrát si na zamilovanou a zašišlat něco v tom smyslu: "Máš takový dětský jméno... jak Ti říká maminka?" Jeho tvář se rozzářila a úsměv odkryl řadu dokonale bílých zubů. "Maminka? Bobíku." No bezva. A zas vim kulový. Pokus č. dva: "A jak Ti mám říkat já?" Zabroukala jsem mu do ucha. "No jménem přece." Zasmál se a já už se lekla, že mě prokoukl. "Tome třeba." UF :-) Tom měl tmavě modré džíny, bílé tričko a koženou bundu. Ačkoli mu to neuvěřitelně slušelo, takhle jít večer nemohl. "Večer jdu na vernisáž. Chceš jít se mnou?" Zrozpačitěl. "Nemám co na sebe.Mám jen džíny, pár triček a tyhle boty." Snad aspoň slipy si měníš, napadlo mě a posměšně jsem vytáhla koutek. To můj bývalý nesnášel, tak jsem ho pro jistotu zas rychle spustila. "Nevadí. Obleču se a půjdem něco koupit." "Promiň, já... já... nemám moc..." "Dobrý," přerušila jsem ho, "Zvu Tě na oblek. Ber to jako... jako úplatek za... hmmmmmmmm..." Zavrněla jsem, objala ho zezadu a na rameno mu vtiskla polibek. Nejistě se usmál...

Připadám Ti trochu arogantní? :-) A co kdyby totéž napsal muž? :-)))

Epilog

Ještě?