Kapitola 42 – Symboly a tablo

  Dnešní hodina Obrany proti početí byla věnována zejména něžnému pohlaví. Probírala se totiž dívčí sebeobrana. Studentky se měly naučit, jak správně zneškodnit vilného útočníka pomocí několika důmyslných chvatů. Profesor Robertek rozdělil třídu do dvojic. Dívky si zahrály oběť a chlapci samozřejmě získali roli úchyláka.
  „Pane profesore,“ vzpíral se Šampus, „nemyslíte, že je to trochu nespravedlivé? I nás přece můžou přepadnout!“
  „Ale vy z toho neotěhotníte, pane Finito!“ odpálkoval ho vyučující, „Maximálně vás bude bolet zadek.“
  „Ale vy mi nerozumíte,“ nenechal se Šampus odradit, „Já myslel, co když nás přepadne třeba nějaká ta nynfomanka?“
  „Tak vám alespoň zůstane hezká vzpomínka do důchodu!“ pronesl profesor chladně a ukončil tím debatu.
  Zatímco se chlapcům začaly rozdávat chrániče a suspenzory, Jindra se rozhlížel po učebně a pohledem zavadil o Ko Zankovou, která se na něj okamžitě zamračila. V duchu přemýšlel, jestli se takhle tváří, i když sedí sama na záchodě. Měl velké nutkání jí to oplatit, ale přemohl se. Už jen kvůli dnešní halucinaci, kdy měl pocit, že je něco spojuje. Potřeboval však mít jistotu, zda to nebyl jen výplod jeho pubertální fantazie. Jenže jak zjistit pravdu? Přece se nemůže jen tak sebrat, přijít k ní a všechno vyklopit. Třeba taky něco tají, ale bojí se svěřit. Možná proto dostal pozvání na zasedání Řádu lišky Bystroušky.
  „Hej, Hrnčíři!“ křikl po něm profesor a do ruky mu vrazil špinavý suspenzor, „Přestaň šmírovat Zankovou a věnuj se své partnerce.“
  Zita Hrdličková, plnoštíhlá bruneta s kulatými brýlemi, na něj nervózně zamávala, aby upoutala jeho pozornost.
  Jindra se pokusil o zdvořilý úsměv a začal se věnovat výuce.
  Po skončení hodiny už na něj čekala natěšená Kulma.
  „Tak co?“ zeptala se zvědavě, „Byl nějaký úraz? Stříkala krev?“
  „Celkem slabota,“ prohlásil Jindra, „Jen pár zlomenin a škrábanců. Fatima v zápalu boje zlomila Ramonovi ruku a klíční kost.“
  „Hlavně, že se tobě nic nestalo!“ poznamenala upírka, „To já, když byla v prváku, tak jeden kluk přišel o oko a jedna holka dokonce otěhotněla.“
  Jindra vytáhl ze stejnokroje složený rozvrh hodin. Ještě stále si nedokázal zapamatovat přesné pořadí předmětů. Rozevřel zmačkaný papír a místo vzorně vyvedené tabulky, spatřil čtyři symboly : C3R5.
  „A sakra!“ procedil mezi zuby a uvědomil si, že právě nahlédl do vzkazu, který dostal od vůdkyně jednorožců. Úplně zapomněl, že ho stále nosí u sebe.
  „Co to tam máš?“ zajímala se upírka a snažila se podívat do papíru.
  „Nic zajímavýho!“ prohlásil Jindra a rychle zastrčil vzkaz do kapsy, „Jen písemku z Dějepravy. Vypadá to, že jsem ztratil rozvrh hodin.“
  „Ty seš ale hrozný bordelář. Ještě, že ho umím nazpaměť.“
  Kulma nasměrovala svého svěřence k nejbližšímu schodišti. Společně zamířili do školního sklepení, kde se nacházela učebna Jedů a žíravin. Profesor Steake upřednostňoval pro výuku depresivní prostředí bývalého krytu CO.
  „Vzal sis aspoň laboratorní plášť?“ zeptala se upírka, když sestoupili do přízemí.
  Jindra vytáhl ze stejnokroje lískový oříšek s instantním oblečením. „Ten naštěstí mám!“ pronesl s úsměvem, „Ještě nejsem úplně ztracený případ.“
  „To jsem si oddechla,“ řekla upírka a provedla ho prosklenou halou. Cestou minuli zamračeného správce kolejí, pana Filce, v doprovodu věrných vlčáků Guláše a Sekané.
  „Doufám, že neplánují další zátah,“ poznamenal Jindra a všiml si, že má jeden ze psů oblečené růžové kalhotky.
  „Dneska ne,“ namítla Kulma, „Sekaná začala hárat a Guláš se tím pádem nemůže soustředit na práci.“
 Konečně dorazili ke vstupu do suterénu. Na plechových dveřích byla připevněna cedule : Vstup pouze v ochranném oděvu. Jindra se pokusil rozlousknout oříšek, ale nezdařilo se.  
  „Krucinál. Vždyť to nejde otevřít!“ stěžoval si, „Ta Popelka snad musela chodit do posilovny, že měla takový stisk.“
  „Dej to sem, ty kulturisto,“ ušklíbla se Kulma. Sebrala mu oříšek z ruky a položila ho na zem. Zvedla pravou nohu a silně dupnula. Skořápka okamžitě praskla a oblečení vypadlo ven. „Tak se to dělá!“
 Jindra obrátil oči v sloup a sebral z podlahy sněhově bílý plášť.
  „Dál už musíš jít sám,“ oznámil mu doprovod, „Sejdeš po schodech, vydáš se chodbou a na samém konci počkáš s ostatními u pancéřových dveří.“
  Jindra se řídil jejími pokyny a po chvíli dorazil k hloučku studentů. Mezi nimi strašil i chudák Ramon už vybavený ortézou a zářivě bílou sádrou na levé ruce.
  „Kde ses tak loudal?“ zajímal se Šampus, „Zrovna jsme o tobě mluvili.“
  „Určitě zas nějaké pomluvy,“ napadlo hned Jindru.
  „Ale to se mýlíte, seňor Jindra, „namítl Ramon, „tady seňorita Hrdličková našla něco, co by vás mohlo zajímat.“
  Jindrova partnerka z předchozí hodiny ukázala na výklenek po bývalé elektrorozvodně, kde se válela hromada haraburdí. Věšák na kabáty, potrhaný prapor s nápisem ROH a několik vybledlých nástěnek. Mezi nimi i jedno tablo. Šampus se pro něj sehnul a ukázal na dvě zaprášené fotografie.
  „Určitě si slyšel historky o svých rodičích,“ řekl vážně, „ale mám pocit, že si je nikdy neviděl na vlastní oči. Takže dneska máš příležitost“
  Jindra se zadíval na černobílé fotografie dvou usmívajících se puberťáků a přejel mu mráz po zádech. Okamžitě v nich poznal páreček podivínů, které potkal na tajemném hradním nádvoří. Takže halucinace nelhala. Opravdu potkal své rodiče.