Kapitola 38 – Rohaté potvory

Má to čtyři rohy, šestnáct kopýtek a vražedný pohled jak šílený dobytek. Co je to?

**Čtyři jednorožci na Velkém palouku!**

  Tvorové ani v nejmenším nevypadali jako ušlechtilá pohádková zvířata. Právě naopak. Odpovídal jen počet končetin, barva srsti a špičatý roh. Vše ostatní byla zvrácená směska genů  z jelena, kozy a psa.
  „Krucinál!“ vyjekla svázaná Dorotka, „Dělej něco, Škubane, nebo si z nás udělají ražničí.“
  „Sklapni, krávo,“ štěkl voříšek a osvobodil si jednu tlapku. „a radši mi řekni, kde máš schovanou kudlu.“
  „Pod levým podvazkem,“ špitla holčička a mírně se začervenala.
  Škubánek hvízdl na papouška, který vystrašeně posedával na nejbližším stromě. „Hej ptáku, rychle zalez Dory pod sukni. Já nemám tak dlouhý tlapky. Hledej kudlu s růžovou rukojetí. Ale moc dlouho tam nebuď!“
  Zatímco se gauneři pokoušeli osvobodit, svíjel se Jindra na chladné lesní trávě a dlaní si zakrýval  krvácející ránu. Šílená bolest, která prostupovala celým jeho tělem mu znemožňovala přemýšlet. Vůbec nevěděl, co má dřív udělat. Zastavit krvácení nebo bojovat s jednorožci? Taky musel probudit Gravida s Kulmou. A ještě nesměl zapomenout na zlotřilého voříška s doprovodem. Proč raději nezůstal v polepšovně? Tam mu nic nechybělo.
  Čerstvá lidská krev uváděla rohaté obludy do stavu extáze. Jako nabuzení feťáci nemohli odolat tak omamné vůni. Dlouho nevydrželi postávat na palouku a pomalu se vydali k poraněnému chlapci.
  Papoušek konečně zalezl Dorotce pod sukni a započal urputný boj s podvazky.
  Jindra uškubnul pruh látky ze stejnokroje a použil ho jako škrtidlo. Jak zastavoval krvácení, mapoval okolí a snažil se něco vymyslet.
  Rohaté obludy se nebezpečně rychle blížily. Jak se zkracovala vzdálenost mezi nimi a Jindrou,  začaly vytvářet útočnou formaci.
  Papoušek vylezl z pod sukně a v zobáku držel kapesní nožík. Škubánek ho chytil do tlapky a začal rychle přeřezávat lano.
  Jindra se zvedl ze země a snažil si vzpomenout na vhodné obranné kouzlo. Pamatoval si jen pár zaklínadel, která používal v polepšovně. Na zemi zahlédl pilku na železo, kterou upustila Kulma, když ji zasáhla uspávací šipka. Na dřevěné rukojeti bylo vyryté číslo 336. Pravděpodobně označení položky ve školním inventáři. A vtom mu to konečně docvaklo.
  Jednorožci dorazili ke svému cíli. Slunce už zapadlo za obzor a jediným zdrojem světla, byla jejich zářivě bílá srst. Jindra pohlédl na děsivá stvoření a měl pocit, jako by ho sledovaly čtyři děsivé lebky. Oči jednorožců se neleskly, jak bývá u savců obvyklé. Byly matné a temně černé - plné negativních emocí.
  Dorotka a Škubánek se konečně osvobodili ze zajetí a pokusili se o útěk. Podcenili ale inteligenci rohatých oblud a voříšek se stal první nedobrovolnou obětí dnešního večera. Lesem se ozvalo tiché zavytí a jeden z jednorožců si vítězoslavně odnášel napíchnutý čerstvý špekáček.
  Ostatní kolegové se nechtěli nechat zahanbit a vyrazili do útoku. První zaútočil na Jindru, druhý se zaměřil na holčičku a poslední si vybral spící dvojici.
  Jindra na poslední chvíli uskočil na stranu a vyhnul se prvnímu nájezdu. Dorotka jako opice vyšplhala na nejbližší strom a vyděšeně obejmula studený kmen.
  Gravid s Kulmou poklidně leželi na trávníku a odevzdaně očekávali náruč smrti. Klusající jednorožec sklonil hlavu a namířil roh do míst, kde se zvedalo bobrovo velké břicho.
  Jindra si díky pilce na železo vzpomněl na kouzlo, které nedávno použil na Švédskou trojku, když cestovali na nádraží Cyklo-cross. Zavřel oči a dvojice jednorožců se v mžiku změnila v rozzuřené varné konvice. Poslední útočník se schoval někde v okolí.
  Dorotce se naskytla vhodná příležitost, aby seskočila ze stromu a vrhla se do porostu kapradin. Než se stačil Jindra vzpamatovat, už držela v ruce Škubánkův revolver.
  „Tak, drahouši,“ zasmála se zlomyslně, „Myslel sis, že mi tak snadno upláchneš?“
  Jindra se pokusil opětovně čarovat, jenže kouzlo se od Dorotky odrazilo. Ta blonďatá mrcha byla chráněná stejným protikouzlem jako její sestřenice.
  „Na mě si jen tak nepříjdeš!“ pronesla Dorotka, „Dřív, než tě zabiju, tak mi hezky zazpíváš. Okamžitě mi řekni číselnou kombinaci k rodinnému trezoru!“
  „Jsi stejně blbá jako Káťa,“ řekl Jindra, „Já žádnou kombinaci neznám. A kdybych ji znal, tak tobě bych ji rozhodně neřekl.“
  „Tak si to tajemství odneseš do hrobu!“ oznámila mu holčička a vystřelila.
  Kulka však nezasáhla určený cíl. Ve stejném okamžiku, kdy stiskla spoušť, projel Dorotčiným tělíčkem špičatý roh a dívčina ruka vyletěla vzhůru. Smrtící rána určená Jindrovi, tak skolila nebohého papouška.
  „Já se vrátím …!“ stačila ještě pohrozit nabodnutá Dorotka a odebrala se do večerníkového nebe.  
  Jednorožec, který si z ní udělal ražničí, zvesela zamečel a s trofejí odklusal pryč.
  Komplikace s gaunery byla tedy vyřešená. Jindru bohužel čekal daleko horší problém, se kterým se musel vypořádat. Na Velkém palouku se mezitím shromáždilo stádo asi čtyřiceti rohatých oblud. Okamžitě se nabídla otázka, zda by mu čtyřicet varných konvic dokázalo ublížit. Existuje smrt opařením? Asi ano a bylo by to hodně bolestivé.
  Kulma s Gravidem stále podřimovali a Jindrovi už došly nápady. Měl sto chutí se na všechno vykašlat. Bylo naivní si myslet, že by ho stádo mohlo přehlédnout. Noha mu stále krvácela. Ale proč už dávno nezaútočili? Vůdčí samice je asi drží v šachu a něco plánuje. Jeho domněnka se záhy potvrdila, když zpozoroval, jak se kolem něj strategicky rozmístilo několik jednorožců.
  „Tohle přece nemůže být konec?“ prohlásil Jindra naštvaně a zaskučel pod přívalem bolesti z prostřelené nohy. Proč ho nikdo nepřišel zachránit? Všichni touží po jeho bohatství a najednou to vypadá, že jaksi ztratili zájem. To si bláhově mysleli, že během prvního sezení u hypnotizéra okamžitě vyklopí rodinné tajemství, o kterém nemá ani potuchy? Bylo mu jasné, že setkání se Škubánkem nebyla jen pouhá souhra náhod. Někdo úmyslně plánoval, že ho odláká do pralesa a tam se ho zbaví.

  Stádu už pomalu docházela trpělivost. Jejich vůdkyně stále nesouhlasně kývala hlavou a obrovským kopytem bušila do země, aby sjednala pořádek. Touha zabíjet byla tak nesnesitelná.
  Jindra se rozhodl, že když už má umřít, tak ať s velkou parádou. Bezmyšlenkovitě začal kolem sebe šířit všechna známá zaklínadla. Pletací kouzlo vyčarovalo jednorožcům slušivé svetry, takže si mohli vzájemně obdivovat precizní alpské vzory. Několik kusů se změnilo v rohaté pneumatiky nebo varné konvice, které naštvaně poskakovaly po lese a vypouštěly obláčky páry. Jenomže tím byla zásoba kouzel vyčerpaná. Nosus airtravelus nefungoval bez twiggi-tyčinky. Ještě mu zbývalo létání na psacích potřebách. Rukou rychle zajel do kapes stejnokroje a nahmatal tam dvě propisky. Měl teoretickou šanci zachránit sebe a někoho dalšího. A nebo je mohl nacpat některé obludě do zadku a pobaveně sledovat, jak se vznese k obloze.
  Přes veškerou snahu se mu podařilo zbavit jen patnácti jednorožců. Pak se totiž připomněla poraněná noha a bylo po kouzlení. Už se nemohl na nic soustředit – jen na tu hroznou bolest.
  Zbylí útočníci vytvořili kolem něj a spících kompliců uzavřený kruh. Záchrana stále nepřicházela a Naděje si už kopala hrobeček. Blížil se konec.
  Vůdčí samice, největší ze všech jednorožců, opustila formaci a samotná vyšla vstříc vyděšenému chlapci. Pomalu a velice klidně se zastavila asi metr před ním a k jeho úžasu se proměnila v bíle oděnou postavu.