Kapitola 31 – Propisky a otazníky

   Ve školní tělocvičně panovala napjatá atmosféra. Profesorka Hukvaldová, která měla na starost výuku létání, právě kontrolovala docházku. Pomalu procházela kolem studentů a porovnávala si jejich jména se seznamem, který měla ve svém deníčku. Když se blížila ke jménu Hrnčíř, ozvala se hlasitá rána. Jedno z oken tělocvičny se roztříštilo a v záplavě střepů dovnitř vletěla podivná modrá koule. Za doprovodu hlasitého řevu studentů, se odrazila od protilehlé stěny a hlučně dopadla na dřevěnou podlahu.
  „To bude asi Hrnčíř s Vláskorádovou,“ pronesla suše Ko, „Asi nevědí k čemu slouží dveře.“
  Modré těleso se mezitím pohnulo a „porodilo“ dva pomačkané potomky: rozježenou blondýnu a bledého kluka.
  „Příště radši půjdu po schodech!“ křikl Jindra naštvaně a postavil se na nohy.
  „Náhodou to byla legrace,“ smála se upírka, dokud nespatřila nasupený výraz profesorky Hukvaldové.
  „Co tady děláte, slečno Vláskorádová?“ obořila se vyučující, „Nespletla jste si náhodou učebnu?“
  „Já jen dělám svou práci,“ řekla Kulma a položila ruku na rameno svého svěřence. „Doprovázím tady Jindru a seznamuju ho s místním prostředím. Mám to nakázáno od ředitele“
  „A co má znamenat ten nepořádek? Já ho rozhodně uklízet nebudu!“
  „Ale klídek, Huky,“ mrkla na ni lišácky Kulma a pronesla zaříkadlo: „Brajgl raus – okno back!“
  Střepy z podlahy se rychle vznesly do vzduchu a poskládaly se zpět do okenního rámu. Kouzlo však nebylo dokonalé. Obnovená skleněná tabule se totiž neslila do jednoho celku, ale spíš připomínala slepenou kostelní vitráž.
  „A co ty praskliny?“ ukázala na Hukvaldová na výsledek.
  „Ještě nejsem dostudovaná,“ namítla upírka, „Bordel jsem uklidila – to je hlavní. Detaily ať ti řeší pan školník.“
  „Jste drzá, slečno Vláskorádová,“ řekla profesorka, „Uděluju vám školní trest. A ten se týká i vašeho svěřence. Po večeři se hlaste u ředitele!“
  Jindrovi spadla čelist. Uvědomil si, že tím pádem nestihne tajnou schůzi Řádu lišky Bystroušky.
  „A nešel by ten trest přesunout na zítřek?“ pokusil se jí obměkčit.
  „Nešel! Za odmlouvání si trest zopakujete ještě zítra.“
 Jindra se zakabonil a nic už neřekl. Všiml si však reakce Ko Zankové, která celou situaci sledovala. Její výraz nyní připomínal bohyni pomsty.
 
    Profesorka vykázala Kulmu z tělocvičny a výuku mohla začít.
    Dle přesných pokynů se studenti rozmístnili po parketové podlaze, na připravené bílé značky.
  „Nyní si vemte do ruky nějakou psací potřebu, co máte u sebe,“ pravila profesorka a vytáhla si z hábitu ohmatané plnící pero.
  Jindra sáhl do levé kapsy. Tam nahmatal psací blok a v druhé zase pomačkaný vzkaz od Zankové.
  „A sakra!“ tiše zaklel. Uvědomil si, že zapomněl propisku v učebně profesorky Tlačenkové. Aby nevzbudil další rozruch, vytáhl prázdnou ruky a předstíral, že v ní drží hodně ostrouhanou tužku.
  „Tady máš moji náhradní,“ klepla mu na rameno sympatická zrzka, která stála nedaleko a podala mu oranžovou propisku. Jindra poděkoval a spolu s ostatními se zaposlouchal do výkladu.
  „V dnešní první hodině se naučíme létat na psacích potřebách jako jsou tužky, propisky, plnící pera a fixy,“ řekla Hukvaldová, „Je to nejjednodušší dopravní prostředek hned po gumě, který vám umožní létat v malých výškách na kratší vzdálenosti. Prvním krokem ke zvládnutí vašeho pera, je najít vhodné místo, kam ho připevníte. Nejlepší je oblast pánve – tedy kolem pasu. Protože jste zatím nevyfasovali levitační opasky, tak si ukážeme, jak se pero zachová, když ho držíte v dlani.“
  Poté předvedla názornou ukázku. Postavila se zpříma, ruku svírající pero natáhla před sebe a zřetelně pronesla: „Šup-tam!“
  Psací potřeba se v dlani zachvěla a mírně sebou škubnula. Poté se profesorka neobratně vznesla ke stropu a zůstala viset na jedné ruce asi tři metry nad podlahou. Její výkon sklidil u studentů velký potlesk.
  „Seňora je anděl!“ vyvalil oči Ramon.
  „Dolů!“ řekla Hukvaldová a vrátila se zpět na pevnou zem.
  „Nyní nastal okamžik, aby jste si sami vyzkoušeli, jak vaše pera fungují,“ pokračovala ve výkladu, „Musím vás ale upozornit na důležitou věc. Týká se jak chlapců, tak zejména dívek. Svou psací potřebu, prosím, držte v horizontální poloze a mějte přitom nohy těsně u sebe.“
  „A co se stane, když něco spletu a řeknu třeba Šup-sem?“ zeptala se zvědavě Fatima Dilliny.
  Ze zadních prostor tělocvičný se ozvalo hlasité heknutí. Byla to její sestra, která nevydržela čekat a chtěla se proletět.
  Profesorka se zamračila. „Stane se přesně tohle, slečno Dilliny. Tady vidíte, jak to dopadá, když se neposlouchá. Vaše sestra pravděpodobně držela pero vertikálně a nebo neměla správný postoj, jinak by teď nemusela opustit hodinu a navštívit školního gynekologa.“
  „Najde se nějaký dobrovolník, který ji doprovodí?“ obrátila se  k ostatním studentům, „Nehlaste se všichni!“
 
  Po hodině létání následovaly další obdobně vyšinuté předměty jako Pěstování omamných rostlin, Anatomie blbosti a Vyšívání. Když konečně nastala dlouho očekávaná přestávka na oběd, vyběhl Jindra z učebny a byl radostí bez sebe. Sice během vyučování vyšil moc pěknou dečku se vzorem kosočtverce, přesto vidina pořádného dlabance, mu připadala lákavější.
  Kulma už ho netrpělivě čekala na chodbě.
  „Tak já už jsem po jídle!“ olízla si kapku malinového džusu ze rtu, „Tebe však čeká výběr ze tří jídel.“ Vytáhla z kapsy týdenní jídelníček a začala mu nahlas předčítat.
  „Moment,“ přerušil ji Jindra, „Napřed si musím odskočit.“ A zaběhl na nejbližší toalety.
  Tentokrát se kabinkám vyhnul velkým obloukem a zamířil přímo k pisoárům. Tam však postával nervózně šustící igelitový pytlík, který zrovna vykonával potřebu. Jindra rychle změnil trasu a zastavil se u umyvadla, kde pak minutu předstíral, že si umývá ruce. Když konečně osaměl, předstoupil před pisoár a zhluboka si oddechl. Teď už ho nikdo nebude očumovat. Ani pan Kubeš!
  „Čest práci, soudruhu!“ zašeptal mu u ucha důvěrně známý hlas, „Moc se mi po tobě stýskalo.“
Jindrovi se sevřel svěrač.
  Zářivka nad jeho hlavou zajiskřila a praskla. V místnosti se rapidně snížila teplota. Po stěnách obložených modrými kachličkami se pomalu šířil bílý povlak námrazy.
  „Co zase chceš, Lulu?“
  „Chci jen tebe!“ zasmál se duch, „To přece víš. Ale dneska nemám čas na milostnou konverzaci.“
  „Jak to? Dneska máš se mnou jiné plány?“
  „Ty hlupáčku, miliskování si šetřím na jindy. Jen jsem ti něco přinesla.“
  Jindra si upravil spodní prádlo a otočil se. Lulu v pionýrském stejnokroji se vznášela těsně před ním a v ruce držela podivnou žlutou věc.
  „Tohle sis zapomněl na mém záchodku, když jsi ráno prchal před rudou gardou!“
  A do dlaně mu vložila pomačkanou gumovou kachničku.