Kapitola 29 – Rozruch

  Nečekaná aktivita děsivého domu probudila doposud dřímající školní komplex. V okamžiku, kdy se snažila profesorka Tlačenková odehnat zvědavé studenty od oken, Jindra zpozoroval, že se na vydlážděném prostranství kolem paneláku, shromáždila skupina postav v temně rudých kápích. Byly to stejné kápě, které spatřil minulou noc, když doprovázel falešnou profesorku MacGolemovou. Pokusil se otevřít okno, aby si je mohl lépe prohlédnout, ale překazila mu v tom hbitá ruka Ko Zankové.
  „Co blbneš, Hrnčíři?“ okřikla ho, „Paní profesorka nám zakázala se dívat z okna, natož je ještě otvírat!“
  „Jdi se bodnout, Zanková!“ odvětil jí Jindra, „Mně je úplně jedno, co ta bába přikazuje.“
  „To se řekne! Seš hnusnej pokud o tom nevíš!“
  „Díky, seš milá!“
  Ko se zatvářila poněkud překvapeně, protože od něj čekala další slovní napadení.
  „Určitě ti nebude vadit, když si je prohlídnu trošku zblízka,“ mrkl na ni Jindra spiklenecky a zamířil se po schodech dolů.
  „To přece nemůžeš!“ pronesla vyčítavě Ko a místo, aby šla informovat profesorku, vydala se okamžitě za ním.
  Nikým nespatřeni, hbitě seběhli až do přízemí a zamířili k úpatí Paneláku hrůzy.
  „Víš, že budeš mít velké problémy?“ funěla za Jindrovými zády jeho spolužačka, „Určitě dostaneš důtku nebo podmínečné vyloučení.“
  „To je mi jedno! Jsem tu dobrovolně a nemusím nic platit. Když odtud vypadnu, nic hroznýho se mi nestane!“
  „Možná si to neuvědomuješ, ale stále dlužíš hodně lidem velký balík peněz. To je hlavní důvod, proč tě přivezli do Pačlavic. Chtějí tě mít pod dohledem, dokud si nevzpomeneš na číselnou kombinaci a pak z tebe ty prachy vydojí.“
  „A tvoji rodiče budou stát jako první v řadě s připraveným kyblíkem, že!“
  Mezitím dorazili na vydlážděné prostranství, kde se stále zdržovala skupina temně rudých kápí. Jindra zpomalil a najednou si uvědomil, že není sám, kdo tohle zvláštní seskupení sleduje. Nedaleko od něj postával hlouček asi deseti studentů z vyššího ročníku, které upoutalo červené světlo, když mířili na hodinu. Mezi nimi postávala i jedna „dívka“, jejíž oblečení jaksi neodpovídalo školním směrnicím. Byla to Hemeroida Dangerová-Kalbusová.
  „Zdarec!“ přivítala ho stará známá, „Taky si přišel na čumendu?“
  Jindra už chtěl odpovědět, když vtom ho dostihla jeho vězeňská koule Ko.
  „Musíme se okamžitě vrátit zpátky do učebny!“ přikázala mu, „Nechci mít kvůli tobě problém.“
  „Tak se vrať sama! Já tě nežádal o doprovod!“
   Hemeroida je pobaveně sledovala. „Hádáte se jako staří manželé.“
  „S touhle bych se nikdy nedal dohromady!“ odvětil Jindra uraženě.
  „Co jsou zač ti lidi v těch červených hábitech?“ přerušila je Ko, „Chci vědět, kvůli čemu mě tenhleten blbeček vytáhl z vyučování a ohrozil mou školní kariéru.“
  Hemeroida na svém obličeji vykouzlila tajemný úsměv. „To je Bumbalova rudá garda. Mají za úkol chránit školu proti vlivům zla a negativním dopadům americké kinematografie.“
  „A proč tam jen tak postávají a nic nedělají?“ vyptávala se dál Ko.
  „Čekají na mýho taťku!“ odpověděla jí Hemeroida, „Má ale trochu zpoždění.“
  „A z jakého důvodu?“
  „Pravděpodobně se zdržel na záchodě.“
  „Aha! A co se bude dít dál?“
  „Budeme čekat a doufat, že nejedl po ránu nic zkaženýho.“

  Uběhlo dalších deset minut. Kolem paneláku se mezitím shromáždilo veškeré osazenstvo školy. Studenti, profesoři, uklízečky a jiní zaměstnanci zírali na děsivý dům a čekali, co se bude dít. Tím pádem se nemusela Ko strachovat, že by jí hrozil nějaký školní trest.
  Konečně se objevil i ředitel Kalbus Bumbal. Vypadal úplně stejně jako tehdy, když ho Jindra poprvé spatřil. Malý vrásčitý děda oblečený v modrých montérkách. Na hlavě měl nasazenou černou rádionku ozdobenou velkým zlatým nápisem PRINCIPAL.
  Sotva doběhl ke svým temně rudým svěřencům, všechny kápě současně vytáhly kouzelné twiggi tyčinky.
  Dav štěbetajících lidí najednou utichl a všichni své pohledy upírali ke čtvrtému podlaží, kde zářilo jasně červené světlo.
  „To by mě zajímalo, co tam tak hezky svítí?“ pomyslela si Ko.
  „Naposledy, když takhle svítil,“ pronesla polohlasně Hemeroida, „zmizelo ze školy několik nových studentů.“
  Jindra věděl, že si tentokrát vymýšlí. I když si to nechtěl zprvu přiznat, měl jisté tušení, že celý rozruch má na svědomí obsah tajemného kufříku, o který se zajímala Tulippa Tlamoyová. Možná mu Hemeroida něco tají? Když se včera zjevil v Parčíku úchyláků, tak se tvářila, že se nic extra nestalo. Teprve po zařazení do koleje se dozvěděl, že ten eskalátor vedl do nitra Paneláku hrůzy. Proč by mu Hemeroida lhala?
  Rudé kápě mezitím namířily své tyčinky ke čtvrtému podlaží a ředitel Bumbal vyslovil nahlas mocné zaříkadlo: „Totalus All Amnesium.“
  Školní komplex pohltilo sněhově třpytivé světlo.

 Když bílý jas pominul, Jindra zamžoural očima a rozhlédl se kolem sebe. Ke svému údivu seděl v učebně plné studentů. Byli tu všichni jeho spolužáci z prvního ročníku. Ramon, Šampus, Ko, Fatima a Tiffany a ostatní. U katedry stála profesorka Tlačenková a zapáleně přednášela něco o léčení nachlazení pomocí botoxových žvýkaček.
  „Co se stalo?“ obrátil se k Ramonovi, se kterým sdílel jednu lavici. „Jak to, že sedíme tady a nejsme venku před panelákem?“
  „Mluvíte nesmysly, pane Jindro,“ špitl překvapeně jeho soused, „Vždyť máme hodinu nebezpečné medicíny. Celou dobu sedíme tady a posloucháme seňoru profesorku.“
  Jindra mlčel a začal očima pátrat po učebně, dokud se jeho pohled nezabodl do zad Ko Zankové,  která si pečlivě zapisovala poznámky do svého sešitu.
  Jako by mezi nimi existovalo nějaké psychické spojení, protože v ten samý okamžik se na něj spolužačka podívala a věnovala mu jeden ze svých prvotřídních úšklebků. Pak nečekaně vytrhla papír ze svými poznámkami, zmačkala ho a s výrazem největšího odporu jím mrštila Jindrovým směrem.
  „Tady máš splátkový kalendář, Hrnčíři!“ zašklebila se a pokračovala v zapisování.
Jindra zachytit papírovou střelu včas, než mohla zasáhnout Ramona do obličeje.
„Nauč se líp mířit, Ko-zo!“ štěkl po ní.
  Profesorka Tlačenková přerušila výklad a změřila si oba přísným pohledem. „Své osobní problémy si vyřizujte o přestávkách. Jestli budete znovu vyrušovat, dostanete školní trest!“
  Jindra zlostně stiskl papírovou kouli a měl sto chutí použít nějaké kouzlo. Pak si ale uvědomil,že mu Ko nevědomky prokázala službu, když mu poskytla své poznámky. S úsměvem na tváři rozevřel papír, ale místo úhledně psaných odstavců, spatřil krátký vzkaz:

Potřebuju s tebou mluvit. Sejdeme se o přestávce na schodech