Kapitola 28 – Ranní překvapení

  Sotva Jindra spořádal vydatnou snídani, kterou mu ubrousek přichystal, objevila se v jídelně štíhlá silueta Kulmy Vláskorádové a zamířila přímo k jeho stolu. Jak se pomalu přibližovala, všechen povyk, který bývá v jídelnách na denním pořádku, náhle utichl a všechny oči se upíraly na vlnící se éterickou bytost, která naprosto nefyzickým pohybem klouzala po podlaze z linolea.
  „Dobrý ráno, hošánci!“ uslyšel Jindra za zády povědomý hlas a na rameno mu spočinula bledá dívčí ruka.
  „Zdar, Kulmo,“ odvětil Šampus trochu neochotně a pokusil se o úsměv, „doufám, žes dneska vstala z rakve správnou nohou. Pokud sis nevšimla, tak je ráno.“
  Upírka se podívala z okna na blankytnou oblohu a zářivý sluneční kotouč.
  „A co já s tím?“ ušklíbla se, „mám snad zaječet hrůzou, svalit se na zem a proměnit se v hromádku prachu?“
  „To by byla vítaná změna,“ pronesl Šampus jízlivě.
  „Vtipný jako vždy,“ pronesla Kulma ironicky, „Snad víš, že každý noční tvor je schopný se pohybovat i ve dne, i když to pro něj není přirozené a není v plné síle.“
  „Už se začínáš vykrádat,“ oponoval jí Šampus, „Vidím, žes dneska použila obvyklou fintu na upoutání pozornosti. Záměrně si zapomněla vypnout kouzlo erotického poblouznění.“
  Kulma se rozhlédla po jídelně, kde panovalo hrobové ticho. Stovka očí mlsně sledovala jejich rozhovor.
  „Jé, sorry, děcka!“ zasmála se trapné situaci. Rychle na opasku svého stejnokroje nahmatala malinký spínač a přepnula ho do pozice Vypnuto.
  V ten okamžik se vše vrátilo do normálu. Studenti je přestali pozorovat a pokračovali v konzumaci jídla nebo navázali na činnost, ze které byli náhle vyrušeni. Jen Jindra stále obdivně zíral do upírčina výstřihu.
 Šampus s Ramonem vyprskli smíchy.
  „Konec prohlídky, pane doktore,“ prohlásila polichoceně Kulma a taktně Jindrovi naznačila, aby se zvedl od stolu. „Hezky se rozluč s kamarády a jdem! Dneska uvidíš tolik věcí, že ti to z toho půjde hlava kolem.“
  „Se z toho přímo posereš!“ dodal Šampus obratem a otočil se k Ramonovi, „A tobě z toho pukne kebule, amígo!“
  Upírka vzala Jindru pod svá ochranná křídla a odvedla ho pryč z jídelny.
  „S kamarády si pokecáš až večer. Musíme hejbnout kostrou, abysme všechno stihli. Sice tě mám  na starost celé dva týdny,ale už teď mám pocit, že jsme ve skluzu.“
  „My se nepřesuneme tunelem?“ podivil se její svěřenec, když minuli prosklené přepravní dveře a zamířili k úzkému žulovému schodišti.
„První věc, kterou se tu musíš naučit,“ pravila důležitě Kulma, „je nespoléhat se na kouzla a technické vymoženosti. Proto půjdeme hezky pěšky ať se tu lépe orientuješ. Co kdyby se tunel třeba porouchal!“
  „A to už se někdy stalo?“ napadlo hned Jindru.
  „Jasně!“ řekla Kulma, „Už několikrát. Tenkrát to odskákalo několik studentů z Nechcemíru.“
  „A co se s nima stalo?“
  „To nikdo neví. Zkrátka zmizeli. Někdo tvrdí, že je to vyplivlo v Paneláku hrůzy. Mimochodem tady ho máš v celé jeho kráse.“ A ukázala prstem z nejbližšího okna na hrubou fasádu ponuré panelové stavby.
  Jindra se zastavil u parapetu a vzpomněl si na minulou noc, kdy nastoupil na eskalátor a na všechny další události, které pak následovaly. Stále se nemohl zbavit pocitu, že všechno, co tam zažil, bylo jen výplodem jeho bujné fantazie.
  Šedivý věžák se majestátně tyčil k ranní obloze. Všechna okna byla zavřená a hrozivě potemnělá.  Bylo až s podivem, že ani jedno z nich nebylo rozbité. Kdyby stál nedaleko polepšovny, kde dřív trávil Jindra své mládí, byl by už totálně vyrabovaný, postříkaný grafity a zabydlený bezdomovci. Jindra nechápal, co na něm všichni vidí tak děsivého. Vždyť je to jen obyčejný panelák.
  V okamžiku, kdy se chtěl Kulmě svěřit se svými úvahami, zatahala ho upírka za rukáv a zamířili společně o několik podlaží níž.
  Když se konečně zastavili, ocitli se na široké podestě z bílých mramorových desek. Stěny obložené dřevěnými panely rámovaly osamělé dvoukřídlové dveře opatřené podivnou ilustrací znázorňující siluetu hlavy, ze které vyrůstala brokolice.
  „Máš sebou rozvrh hodin, co ti poslala Hemra?“ zeptala se Kulma.
  Jindra přikývl a omylem sáhl do nesprávné kapsy, kde byl ukrytý Nemyl. Rozrušené kachničce se nelíbilo, že jí někdo ohmatává zadek a tak dotěrného průzkumníka štípnula do prstu.
  Jindra zaťal zuby a nedal najevo bolest. Jen sebou jemně cuknul. Rychle sáhl do druhé kapsy a předal Kulmě poskládaný list žlutého papíru.
  „Takže za deset minut ti začíná hodina Nebezpečné přírodní medicíny,“ poznamenala jeho průvodkyně, „Jsme tu akorát na čas. Profesorka Tlačenková nemá ráda pozdní příchody. Na hodinu budeš potřebovat poznámkový blok, laboratorní plášť a učebnici. Máš je sebou?“
  Jindra na ní vyvalil oči. Plášť si nechal na pokoji a o nějakých učebnicích se mu nikdo nezmínil.
  „Aha!“ poznamenala upírka na základě jeho výrazu, „Takže nic z toho nemáš. To není žádná katastrofa.  Myslím, že nebudeš sám, kdo nebude mít pomůcky. Ten tvůj mexický kolega taky příjde s prázdnou. Předpokládám, že v učebně mají pár náhradních učebnic a plášťů. Blok na poznámky a propisku ti radši půjčím sama. Ale pak mi, prosím tě, připomeň, že se máme o přestávce zastavit v prodejně školních pomůcek.“
  „Ale já nemám žádný peníze!“ prohlásil překvapeně Jindra, „jak si mám něco koupit?“
  „Tyhle náklady hradí škola. Je to taková drobná investice do tvé maličkosti. Až si vzpomeneš na číselnou kombinaci k trezoru tvých rodičů, tak to splatíš i s úroky.“
  Ke dveřím mezitím dorazila dvě děvčata v bílých laboratorních pláštích. Byla to dvojčata snědé pleti, která Jindra potkal v Balzamovací místnosti, když se probral z bezvědomí.
  „Vidím, že tu budeš mít společnost,“ poznamenala Kulma, „Až skončí hodina, tak si tě tu vyzvednu. Zatím se měj. Ahoj.“ S těmi to slovy se rozloučila, předala mu blok s propiskou a zamířila po schodech nahoru.
  Jindra zůstal napospas dívčí přesile. Dvojčata využila příležitosti, kdy je nemohl nikdo vyrušovat a začala s ním laškovně flirtovat.
  „Ahoj, Jindro,“ cukrovala jedna z nich, „ Je hrozně prima, že budeš s náma chodit do třídy.“
  „To je fakt!“ švitořila její sestra, „Můžeme spolu sedět v jedné lavici, pokud budeš chtít. Chceš?“
  Po pár minutách zdvořilostní konverzace se Jindra dozvěděl, že jeho nové spolužačky se jmenují Fatima a Tiffany Dilliny. Je jim patnáct let, mají rády golf a červenou barvu. Obě jsou nezadané a touží po movitém manželovi. Víc ani nepotřeboval vědět, ale kadence informací neustávala, přímo nabírala na intenzitě. Vítanou záchranou se ukázal až příchod další skupinky studentů. Mezi nimi byl i Ramon se Šampusem. Jindra vůbec nechápal, proč nemůže na vyučování chodit s nimi. Proč musí mít extra doprovod? A zrovna Kulmu!
  „Ale ale, koho to tu máme?“ narušil poklidnou atmosféru písklavý hlas, „To je přece naše školní hvězda!“ Nebyl to nikdo jiný než Ko Zanková, která pomalu sestupovala po schodech a pohrdavým výrazem si prohlížela své nové spolužáky. „Už se nemůžu dočkat, čím dalším nás zase překvapíš! Vidím, že se obklopuješ výkvětem společnosti. Bohatým propadlíkem, mexickým nuzákem, indickými pipkami zkrachovalého továrníka a ostatním póvlem.“
  Jindra zrudl v obličeji a měl silné nutkání použít nějaké hodně ošklivé kouzlo.
  „Hele, Kozo!“ křikl po ní Šampus, „Drž pysk a nepruď nebo nedoděláš prvák.“
  „Ty mi snad vyhrožuješ?“ zamračila se Ko, „Abys nelitoval. Mám víc kontaktů než tví ubozí rodičové.“
  „Ale v tuto chvíli nemáš nikoho, kdo by ti pomohl!“ dodala výhružně Fatima a ukázala zaťatou pěst, „Když budeš v komatu, tak se nikdo nic nedozví. Co kdyby si náhodou uklouzla na schodech a praštila se do hlavy.“
 Jindra nevěřil vlastním uším a žasl nad tím, kolik skrytých násilníků se mezi spolužáky ukrývá. Hned po Fatimě se ozvali i jiní studenti s podobnými výhružkami. Ač to bylo k nevíře, začala atmosféra rychle houstnout a připomínat vzorové situace, jaké zažíval v Polepšovně, ze které nedávno utekl.
  Zostřující se konflikt přerostl v osobní potyčku, kdy se naštvaná Fatima vrhla ke schodišti na zamračenou Zankovou. Jako dvě harpyje bojující o kus masa se svalily na podlahu a typickým brutálním holčičím způsobem si vyřizovaly účty. Facky, škrábání, kousaní a tahaní za vlasy.
  Nikdo si v tu chvíli neuvědomil, že právě začala hodina Nebezpečné přírodní medicíny. Dveře od učebny se tiše otevřely a objevila se v nich vychrtlá postava profesorky Tlačenkové, jejíž účes z prošedivělých vlasů připomínal povadlou brokolici.
  „Co se to tady u všech svatých děje?“ křikla na hlouček studentů a vzápětí naprázdno otevřela ústa a kostnatým prstem ukázala před sebe.
  Překvapení studenti nejprve nechápali, co se děje. Když se ale obrátili směrem, kterým mířila, v úžasu oněměli. Rychle seběhli po schodech k nejbližšímu oknu a fascinovaně zírali na fasádu Paneláku hrůzy.
  Doposud dřímající věžák najednou ožil. V úrovni čtvrtého podlaží se rozzářilo jasně červené světlo.