| Prolog |
|---|
slovník:
Parazol = deštník
Popelky = popelnice
Gumáky = holínky |
|
| Stezka odvahy 1/2 |
„Úkol je snadný,“ zatvářil se Jirka důležitě a spiklenecky mrkl na zbytek party, „půjdeš do Pustého zámku, šlohneš tam nějakou věc a zase se vrátíš.“
Máša, malá obézní bruneta v broskvové mikině se zatvářila překvapeně. Vůbec netušila, jak snadné bude přemluvit členy proslulé Georgovy party, aby jí vzali mezi sebe jako rovnocennou členku. Stačí jen někam zajít a něco ukrást.
„A to je jako všechno?“ zeptala se nevěřícně, „Nic víc?“
„Nic víc!“ souhlasně kývla hlavou Florentýna, Jirkova holka.
„A nezapomeň!“ připojila se do hovoru Ema, sladká blondýnka v blankytném svetříku, „jestli se tu neobjevíš do šesti hodin.“ Výhružně ukázala na hodinky. „Rozluč se s představou, že bys k nám někdy mohla patřit.“
Sotva domluvila, zbytek party vyprskl smíchy.
Však já vám ukážu, pomyslela si v duchu Máša a nedala na sobě nic znát.
„Vidím, že jsi drsná holka,“ prohlásil Jirka s mírným úšklebkem ve tváři, „tady máš plánek a padej! Máš na to tři hodiny. My tě počkáme na autobusové zastávce. A opovaž se přijít s prázdnou!“
„A nebo s nějakým šuntem, co vyhrabeš někde v popelce,“ zamračila se Florentýna.
Máša nehnula ani brvou a vydala se pryč. V dlani stisknula plánek a jakmile byla v bezpečné vzdálenosti, zvědavě do něj nakoukla.
Na bílém papíře byla zjednodušená mapka města a blízkého okolí, kterou znala z informační tabule pro turisty. U bývalého JZD byl nakreslený křížek, který dál pokračoval v podobě červené linky přes pole až k Černému lesu a končil zhruba v místech, kde se nacházelo rozcestí U Tří křížů. Tady začínala hranice vojenského pásma, kam má civilní obyvatelstvo vstup zakázán.
U rozcestí byla propiskou připsaná poznámka:
Přelez přes plot a jakmile budeš na planině mrtvých stromů, jdi furt za žlutým světlem. A vyhni se bažinám !!!
„To nám to ale pěkně začíná!“ utrousila posmutněle Máša a zamířila k JZD.
Georgova parta se usadila nedaleko autobusové zastávky. Jirka zaklíněn do Florentýny si sedl na jednu z laviček a započal průzkum její ústní dutiny, zatímco zbytek party obsadil ostatní místa k sezení.
„Myslíte, že se to Břulini povede?“ zeptala se poněkud nervózně Ema a zapálila si cigaretu.
„Leda tak ve snu,“ zareagoval zrzavý kluk, kterému všichni říkali Red, „maximálně se dovalí k zámecký bráně, pak se podělá strachy a uteče zpátky k mamince.“
„Ale, co když bude mít haluz!“ pokračoval v načatém tématu Marek, nejmladší člen party, „dokážete si představit, jak by se všichni tvářili, kdybysme ji vzali mezi sebe?“
„Nech už těch blbejch keců!“ drcnul do něj Red, „Břulina je srab. Ta to nedokáže! A kdyby se jí to náhodou povedlo, dostala by vod nás jinčí a ještě horší úkol!“
„Horší než Pustej zámek?“ zamračila se skepticky Ema a vyfoukla namodralý obláček dýmu.
„To asi ne! Ale určitě bysme na něco přišli.“
„Hele, vy ignoranti,“ ozvala se najednou Florentýna, která využila okamžiku, kdy jí Jirka dělal na krku cucflek, „nezapomeňte, že je to moje ségra. Sice je trošku opožděná a psychicky labilní, to ale neznamená, že je srab. Když jsem já dokázala dojít desetkrát po sobě k zámku a zase zpátky, tak proč by to ona nezvládla taky.“
Cesta Černým lesem neprobíhala podle Mášiných představ. Přestal fungovat mobil, pěšiny byly plné kamení a z věčného poskakovaní mezi nimi jí pořádně rozbolely nohy.
„Krucinál fagot! Copak jsem kamzík?“ vztekle zaklela a vzápětí zavadila nohou o kořen a svalila se vedle mraveniště.
„Do hajzlu se vším,“ posbírala se ze země a znechuceně pokračovala po pěšině.
Tahle přísně tajná mise jí už vážně lezla krkem. Měla sto chutí se na všechno vykašlat a jít domů. Proč se jen nechávala od sestry přemluvit? Co je tak důležitého v Pustém zámku, že se kvůli tomu musí stát členem Georgovy party? Proč tam nemohla jít sama a beze svědků? K čemu všechen ten týátr?
Po půlhodině znechucené chůze, dorazila Máša k rezavému plotu, který doslova odděloval dva naprosto rozdílné světy. Zatímco se doposud trmácela nádhernou zelení plnou roztomilých kořenů, mravenišť a kamenitých cestiček, za plotem už ji netrpělivě očekávaly šedivé pokroucené kmeny odumřelých stromů, seschlá žlutá tráva, místy sahající až po pás a bublající bahnitá jezírka rozesetá po okolí.
„No, nádhera!“ prohlásila cynicky Máša, „taky jsem si mohla vzít gumáky.“
„A parazol!“ dodala vzápětí, když obrátila pohled vzhůru.
Obloha se zatáhla šedivými mraky a začal foukat dosti nepříjemný vítr. Vše nasvědčovalo tomu, že bude co nevidět pršet.
„Týno, já tě snad zabiju!“ pohrozila v duchu sestře a se značnými obtížemi se vydrápala na plot. Sotva se ocitla na druhé straně a nemotorně seskočila do trávy, s mlasknutím se ponořila až po kotníky do bláta.
„To snad ne!“ Máša vyvalila oči, zhluboka se nadechla a vypustila z úst hlasitou salvu kleteb a nadávek, že i veverce na nejbližším stromě leknutím zaskočil v krku kus šišky.
Po pár minutách, kdy už se zdálo, že jí dochází zásobník sprostých výrazů, se Máša zklidnila a mírným pohledem šílené ovce prozkoumala okolí.
„Co horšího se mi ještě může stát?“
Začalo pršet.
Kdyby nyní existovala možnost fyzické likvidace pouhou myšlenkou, byla by už Florentýna desetkrát uškrcená, rozčtvrcená či jinak násilně eliminovaná.
Příval deště zahnal Georgovu partu pod zrezivělý plechový přístřešek. Namačkaná pětice dorostenců tupě zírala na provazce vody a tématem jejich hovoru nebyla kupodivu Máša, ale písemka z fyziky. Jediná Florentýna se odmlčela a upírala pohled směrem k lesu. Ve skrytu duše doufala, že neudělala chybu, když sestru přemluvila, aby šla do Pustého zámku.
Máša se nikdy nepovažovala za hrdinku. Nechápala všechny ty odvážné ženské postavy ať už filmové či literární, které se bezhlavě vrhají do nebezpečných situací. Potulovat se v noci po hřbitovech jen s miniaturní baterkou nebo čelit maskovanému vrahovi s kapesním nožem, to nebyl její styl. A tak bylo naprosto pochopitelné, že po několika metrech čvachtavé chůze ve společnosti deště a studeného větru, její nadšení kleslo na bod mrazu a okamžitě uvažovala o návratu. Raději se stane terčem posměchu, než aby tu promokla a doma pak proležela tři týdny s angínou.
Ať si celá Georgova parta políbí prdel! Já jdu domů za maminkou!
Odhodlaně se obrátila zády k mokřadům a zamířila zpátky k lesu. Udělala pár opatrných kroků po kluzkém povrchu a vyhnula se bahnitému jezírku, které se maskovalo za porostem rákosu. Když se zachytila uschlé větve, aby mohla přeskočit nevelkou tůňku, přestalo konečně pršet.
Máša se usmála a dál pokračovala směrem k plotu. Na misi do Pustého zámku už raději nemyslela. Jediné, po čem toužila, byl hrnek horkého čaje. Od cíle jí dělily sotva tři metry, když vtom v kapse ucítila rytmické vibrace.
„Mobil? Vždyť přece nefunguje!“ zarazila se a rychle strčila ruku do kalhot, „kdo mi teď krucinál může volat?“
Když vytáhla mobil na denní světlo, na displeji blikal zřetelný nápis SEGRUSA.
„To jsem mohla čekat, že mě bude chtít zkontrolovat!“
Stiskla knoflík a přitiskla přístroj k uchu: „No, čau. Co potřebuješ?“
Ze sluchátka se ozvalo tiché sípání.
„Cha cha! Tak jsme se pobavily a teď už můžem mluvit.“
Opět uslyšela sípání.
„Florenino, nech už těch blbostí a vyklop, co chceš!“
Sípání nahradilo hlasité chrčení.
„Víš co? Jdi do hajzlu.“ Máša zavěsila a schovala mobil do kapsy.
„Kráva jedna blbá,“ procedila mezi zuby a zamířila ke plotu.
Když konečně dorazila ke svému cíli, zabrněl mobil podruhé. Tentokrát ho Máša ignorovala a raději se rychle vydrápala na plot.
Zatímco kapsa dál zoufala vibrovala, její majitelce se podařilo přelézt na opačnou stranu a seskočit na zelený lesní pažit.
„A teď hurá domů,“ zavýskala Máša radostí a vydala se po rozbahněné stezce zpátky do civilizace.
Mobil konečně utichl. Máša zrychlila krok. Minula povědomý kořen a mraveniště a zahálená do obláčku štěstí ani nepostřehla, že se les kolem ní začal pomalu měnit. Vzrostlé smrky tiše zarůstaly zpět do hlíny. Z mladých doubků opadalo veškeré listí a jejich štíhlé šedivé kmeny se zkroutily jako hadi v agónii. V borůvčí vyrašily trsy seschlého rákosí, zatímco zelený pažit pomalu pokryla bublající bahnitá jezírka.
Že je něco v nepořádku, si Máša uvědomila teprve ve chvíli, když se uprostřed kamenité stezky zničehonic utopila prchající veverka.
Máša zkoprněla na místě a svůj úžas dala najevo šťavnatou nadávkou.
Najednou ucítila, že se jí kolem nohou ovinulo cosi studeného a do tenisek pronikla neznámá tekutina.
Nahlas vyjekla a rychle uskočila na stranu. Jaká byla její úleva, když zjistila, že to byl jen proud vody, který začal vyvěrat z nedaleké nory.
Zatímco se zabývala mokrými teniskami, les konečně dokončil svou metamorfózu. A jelikož se mu přeměna podařila na výbornou, měl velkou chuť se někomu pochlubit. Jenže Máša dál zírala na mokré tenisky a ne a ne zvednout hlavu.
„Do háje,“ vyprskla dívka zírajíc k zemi, „sotva se dostanu z bláta, tak zas šlápnu do louže. Ještě, že to nebylo hovno - to bych už vážně nevydýchala!“
Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí s úmyslem najít nějaký pařez, na který by si sedla. V tu chvíli se les dočkal řádného uznání.
Máše přejel mráz po zádech. Vyvalila oči a chtěla zařvat, jenže hrdlo se jí sevřelo hrůzou. Takže jediný zvuk, který vydala, zněl jako přidušený sykot. Tohle přece nemůže být možné, snažila si v duchu namluvit, ale smysly tvrdily pravý opak. Les vonící pryskyřicí zmizel neznámo kam a ona byla zpět na vojenském území.
„Ale vždyť jsem přelezla přes plot?“
Máša vylekaným pohledem těkala po okolí a vyčkávala další pohromu. Pokroucené kmeny se zatím tvářily mírumilovně, dokonce i mouchy se jí snažily vyhnout obloukem. Jen ta ještěrka sedící na kameni vypadala poněkud podezřele. Proč na ní tak blbě civí?
Třeba za tebou někdo stojí?
Máša vyjekla a rychle se otočila.
Nikdo tam nebyl.
Aby všemu špatnému nebyl konec, kdesi v oparu mezi pokroucenými kmeny se náhle rozzářilo žluté světlo.
Už je to tady! Za chvíli z tebe zbudou jen krvavé kousky.
„Třeba to je vojenská hlídka?“problesklo jí hlavou. Představa, že by ji našli vojáci a potupně eskortovali až domů, sice nebyla moc lákavá, ale v tuto chvíli se jevila jako nejlepší možná.
Blbost! To nejsou vojáci. Zkus na ně zavolat a uvidíš?
Toho se Máša obávala. „Radši ne!“ špitla a přikrčila se k zemi.
Světlo se zatím nehnulo z místa.
Vyděšená dívka se schovala do vykotlaného torsa stařičkého dubu. Z kapsy vytáhla růžový mobil a pokusila se zavolat sestře.
Pod oprýskaným přístřeškem se rozezněla písnička od Britney Spears.
Florentýna rychle sáhla do bundy a nahmatala v kapse vibrující mobil. Na displeji se svítil zřetelný nápis : OTRAVNA MASENA
„Že by sestřička volala o pomoc?“ uchechtla se Ema.
„To tě vůbec nemusí zajímat,“ zamračila se Florentýna.
„Brouku, jen si vyřídím telefón a hned jsem zase tvoje,“ hodila očkem po Jirkovi a opustila přístřešek.
Když byla v bezpečné vzdálenosti od zbytku Georgovi party, přiložila mobil k uchu.
„Mášeno, co se děje? Už se vracíš zpátky?“
Ze sluchátka se ozval sestřin vyděšený vzlyk: „Týno, prosím tě. Rychle mi pošli nějakou pomoc nebo tady chcípnu! Nemůžu se odsud dostat!“
„Jak to, že nemůžeš?“ nakrabatila Florentýna čelo, „kde vůbec jsi?“
„Jsem pořád na tý zasraný planině. Chtěla jsem se vrátit. Přelezla jsem plot a….“
„A už si šla za žlutým světlem?“ přerušila jí náhle starší sestra
„Co? To snad nemyslíš vážně. Vždyť….“
„Takže si ho už zahlédla,“ pronesla s ledovým klidem Florentýna, „To je fajn! Pak je všechno v pořádku. Přečti si pořádně Jirkův plánek a příště tak nevyšiluj. Všechno jde podle plánu.“
„Ale…?“
„Hlavně se v zámku moc dlouho nevykecávej ať stihneš dojít domů za světla.A radši sebou vem nějakou cetku ať nemají ostatní blbý kecy. Tak zatím čau a pozdravuj.“
Když Florentýna zavěsila, zůstala Máša ještě další minutu vyjeveně zírat na mobil. Pořád se nemohla smířit s faktem, že se na ní vlastní sestra vykašlala a nechala jí trčet uprostřed děsivé krajiny.
„Jsem mrtvej člověk,“prohlásila žalostně a dala se do pláče.
A co takhle zavolat na policii, ty hlupaňo? Ozvaly se druhé myšlenky. To tě vůbec nenapadlo, že!
Máša si v tu chvíli připadala jako naprostý idiot. Celou dobu se vykecává se sestrou, místo toho, aby hledala pomoc na jiném místě.
Znovu sáhla po mobilu a vyťukala důvěrně známé trojčíslí. Přiložila přístroj k uchu a nedočkavě vyčkávala až se někdo ozve.
Ze sluchátka se ozval hlas operátora: „Volané číslo neexistuje. Zkuste zavolat…“
Máša zavěsila. Znovu se podívala na displej a nemohla pochopit, co se stalo. Vždyť vytočila správné číslo.
Zkusila zavolat ještě jednou.
„Volané číslo neexistuje.“
Vytočila číslo na požárníky.
„Volané číslo neexistuje.“
Vytočila číslo na rychlou pomoc.
„Volané číslo neexistuje.“
„Co se to krucinál děje?“ propadala panice a znovu zavolala sestře.
„Volané číslo neexistuje.“
Máša zavřeštěla a vztekle mrštila mobilem do nejbližšího rákosí.
„Jsem v hajzlu! Jsem v hajzlu! Jsem v hajzlu!“ ječela hystericky do okolí.
A co takhle zkusit ten plánek, drahoušku?
Máša si utřela slzy a rukou zašmátrala v kapse od kalhot.
„Stejně je mi na prd!“ procedila mezi zuby a vytáhla pomačkaný papír. Když ho rozevřela, spatřila zjednodušenou mapku včetně ručně připsané poznámky:
Přelez přes plot a jakmile budeš na planině mrtvých stromů, jdi furt za žlutým světlem. A vyhni se bažinám !!!
„Jdi za žlutým světlem!“ zabodla zrak do papíru a vybavila si poslední rozhovor s Florentýnou. „Ta mrcha o všem věděla a nic mi neřekla?“
Tak ji poslechni a jdi za žlutým světlem!
„Copak jsem úplně blbá?“
Nebo tu klidně můžeš dál lapět a čekat dokud tě něco sežere. Vyber si sama, jak chceš umřít?
Máše nezbývalo nic jiného, než vylézt ze svého úkrytu a vydat se za žlutým světlem. Zatímco pomalu směřovala vstříc nejistému osudu, z rákosí, kde se povaloval zahozený mobil, se vynořila postava v černém potrhaném plášti.
|
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'aldebaran', 27.04.2008 11:41.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
1
postmoderní rampouch 
Aglája 
Nechci