Krvavý dědek je hra, kterou jsem hrávaval v Mateřské školce. Teprve nyní si uvědomuji, jak "morbidní" to byla hra. Viz povídka.

Lukáš nenáviděl slučáky ze Základní školy. Vždy to začínalo stejně. U chatky pod opuštěným domovem důchodců se sešla asi polovina spolužáků, narazila se bečka piva a po hodině už byli všichni na mol. Jen se váleli kolem táboráku a nejevili známky komunikace.

Jediným důvodem proč Lukáš chodil na tyto alkopárty, byla jeho dětská láska Karolína. K jeho smůle už byla dávno zadaná. Vodila se za ruku s nějakým dvoumetrovým vazounem. Každou chvíli se miliskovali a ohmatávali, že to připomínalo scény z Emanuely.
Proč jsem vůbec chodím. Karolína už má jiného a nemá o mě zájem. S ostatníma se moc nedá bavit.

Lukáš se podíval na ohnutou dávící se postavu za blízkým keřem ….Á, Dan už potřetí zvrací…. Otočil se nalevo od táboráku ….. Nechutný! Jak ji drsně ohmatává a jazykem….Fuj!.....zvedl se ze země zamířil si to podél trojice spolužaček….. Monika zase vypráví ty svoje strašidelný historky….. holky se na Moniku vyděšeně podívaly….. No a jak vidím, zase jí to sežraly i s navijákem.

Obloha se zatáhla bouřkovými mraky a značně se setmělo. Mezi stromy se začal prohánět chladný vítr.V chatce se rozzářilo světlo a opilá omladina se přemístila na rozlehlou verandu obrostlou psím vínem.
„Ne abys to jedl!“, křikla Adéla  na Dana ukázala na popínavou rostlinu, „ je to jedovatý. Mohl bys..“
Dan už měl jednu bobuli vína v ústech.
„Jedna mi neuškodí“, vypravil se sebe,“ když tak to vyzvracím. To mi vážně jde!“
Adéla se zamračila a odtáhla vysmátého Dana od obrostlého zábradlí.
„Co teď?“ zeptal se přiopile Jirka a rozvalil se na proutěném křesle, „ bečka už bude skoro prázdná. Všichni řidiči jsou na šráky… Jedině tady Lukáš“.
Všichni se podívali jeho směrem.
„To v žádném případě!“ bránil se,“ za prvé nemám řidičák a za druhé odcházím domů“.
„Nechoď!“ přitulila se k němu Karolína, která už v sobě měla nějaké to promile, „ tady můj mladej má za rohem bourák…“
„Ty myslíš tu rachotinu“, ozval se někdo zezadu.
Karolína se odvrávorala od Lukáše a vyzývavě se opřela o dřevěný sloupek podpírající zrezavělou stříšku.
„No, tak, Luky!“ navážela se do něj,“ nebuď labuť a jeď. Můj mladej má v sobě jen jedno pivko. To přežiješ. Udělej to aspoň kvůli mně“.
Karolína se na něj zaculila, jak štětka v Perlové ulici.
  Lukáš nic neřekl. Sešel z verandy a zamířil si to opačným směrem, než bylo Karolínino auto.
„Stejně jsem tě nikdy neměla ráda!“ křičela za ním Karolína a vzápětí si dvakrát hltla piva, „seš jen chudáček z rozvrácené rodiny. Jen si jdi, ty socko!“
Lukáš jí neposlouchal. Rázně si to vykračoval po vyšlapané cestičce a zmizel z dohledu.

Uplynulo půl hodiny a došlo pivo. Znechucení mladí alkoholici se začali dohadovat, kdo půjde pro další.
„No, já teda né!“ křikla Martina,“ já mám v sobě tři piva a dvě štamprle rumu. A ještě k tomu jsem neřídila auto už půl roku“.

 Uplynulo dalších patnáct minut a nic se nedělo. Katka dostala šílený nápad.
„Co kdyby jel Pavel!“ navrhla,“ teda šel. Má dlouhý nohy. Zajde za mým bráchou a ten sem určitě doveze další bečku. Domlouvali jsme se na tom už včera“.
Okamžitě bylo rozhodnuto a vrávorající postava odešla směr město.

Uběhlo deset minut. Došel i rum a vodka. Dan s Monikou se začali opíjet jahodovou limonádou.
„Opít se dá vším“, chechtali se spolu a zaklínění do sebe se usadili na dřevěné podlaze uvnitř chatky.
Katka opět dostala další nápad.
„Budeme hrát hry!“ vyhrkla ze sebe,“ náladu na to máme.. Co takhle na Krvavého dědka?“
„Co?“ nechápal Jirka, který se právě probral s deliria,“ vždyť to jsem hrál naposledy v Mateřské školce!“
Ostatní spoluopilci se nevyjádřili, jen něco zamumlali a přemístili se ven na trávník.
Monika s Danem plus limonáda v ruce se k nim připojili.
„Kdo bude maminka a kdo dědek?“ začala rozdělovat role Katka.
Los padl na Dana a Moniku. Ostatní se stali „dětmi“.
„Pamatuje si ještě někdo,jak se to hraje?“ ozvala se Karolína zavěšená na vazounově rameni.
Katka se aktivně přihlásila. Dříve než stačila cokoliv říct, napadla Jirku morbidní myšlenka.
„Co kdybychom to hráli u domova důchodců?“
Nikdo nebyl proti. Všichni už byli natolik opilí, že jim to bylo šum a fuk.

Pavel šel tiše po pěšině podél stěny tvořené hustým křovím. Bylo vidět jen na deset metrů a s alkoholem v krvi vše ubíhalo v pohodě. Hlasitě si to vykračoval a zpíval si falešně nějakou odrhovačku.
Za ním to zachrastilo, někde praskla větev. Pavel se zastavil a opilým hlasem zavolal: „Je tam někdo? Jsi to ty, vrahu nebo nějakej úchyláku?“
Nic. Bylo ticho. Pavel posilněn alkoholem se začal prodírat křovím.
„Vylez, ty pošuku! Mě neutečeš! Já tě dostanu dřív než ty mě.“
Za ním se objevila temná silueta. Pavel se zastavil a zaposlouchal se. Gravitace ale byla silnější a ztratil rovnováhu.
„Kašlu na tebe! Jdi si do prdele!“
Otočil se zpět a stanul v tváři v tvář postavě.
Ozvala se hlasitá rána a Pavlovo tělo bezvládně dopadlo mezi kopřivy.
„Tak“, řekl Lukáš,“ Pavel to nějak nevychytal. Snad si na mě zítra nevzpomene až se vzbudí“.
Rychlým krokem se vydal nazpět. Hlavou se mu honilo tisíce věcí.
Co jim mám říct? Z jakého důvodu jsem se vracel? Kvůli Karolíně to teda nebylo! Jo, vlastně kvůli té bundě.

  Hra právě začala.
Děti přiběhly k mámě.
„Mamí, my máme strach!“ opile žvatlala mezi zuby Karolína.
„A z čeho?“ zeptala se jí tiše máma Monika, které se zrovna udělalo špatně.
„Je tam krvavej dědek!“ řekl vysmátě Jirka a maličko zavrávoral.
Máma s dětmi se přemístili k rozbitému vchodu Domova důchodců. O vymlácené dveře se opíral klátící se Dan.
Skupinka se zastavila dva metry před dědkem. Následoval klasický rozhovor.
„Kdo jsi?“
„Krvavej dědek!“
„Co jíš?“
„Lidské maso!“
„Co piješ?“
„Lidskou krev“.
„Na čem spíš?“
Dan zapřemýšlel : „ No na otomanu u nás v kuchyni“.
„Ale ne!“ okřikla ho Katka,“ musíš říct.: Na lidských kostech a že se přikrýváš lidskou kůží.“
„A to fakt?“ zazubil se na ni dědek a sesunul se na zem. Zavřel oči a mezi zubany ještě zamumlal: „ Spím na lidske..j kůžích a při. .při..to se lidskejma kostma“. A usnul.

 Lukáš dorazil k chatce. Bylo zhasnuto, ale od Domova důchodců se ozývaly hlasy.
Co tam zase vyvádějí? Že na ně pošlu policajty?... Ne! Musím ještě odtáhnout Pavla z toho křoví. To by mě zajímalo, jak tam mohl usnout?.... Kašlu na něj jdu za ostatníma!

Katka byla uražená. Seděla na schodech před hlavním vchodem a zírala do blba.
„No tak!“ snažila se jí utěšit Monika,“ co si čekala. Že to vydrží? Vždyť sotva stál na nohách“.
„Tak já budu místo něho“, navrhl vazoun.
„Ty teda ne!“ ohradil se Jirka,“ ty nás hned všechny pochytáš. Máš výhodu, že jsme poněkud mimo“.
Nakonec bylo rozhodnuto. Dědkem se stala Karolína. Máma Monika se s ní domluvila na hodině smrti všech dětí a začalo se hrát.

Opilá omladina se chytila za ruce a udělala kruh.
„Kolo, kolo mlýnský. Za čtyři..,“ zpíval falešně Jirka.
„To je blbě!“ okřikla ho Katka,“ musíš zpívat: První hodina odbila, lampa ještě svítila a tak dál. Až lampa zhasne, začne nás Karolína nahánět. Rozumíš?“.

 Lukáš se prodíral mezi stromy k opuštěné budově. Slyšel hlasy svých spolužáků a šelest listí na stromech. Obloha se zatáhla temnými mraky a každou chvílí se zablesklo.

 „První hodina odbila, lampa ještě svítila“, zpívaly děti s mámou a točily se dokola.

Cesta se ztrácela v šeru. Lukáš zakopl o kořen a natáhl se na suché listí.

 „Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila“.

 Konečně stanul na kopci a vydal se po popraskané asfaltce k oprýskanému domu.

 „Třetí hodina odbila, lampa ještě svítila“.

 Zahnul podél křídla pro pacienty na lůžku a seběhl po zarostlých schůdcích na vydlážděnou terasu. Hlasy už byly daleko zřetelnější.
Asi budou u hlavního vchodu. Tam je jejich oblíbené místo.

 „Čtvrtá hodina odbila, lampa ještě svítila“.

 Konečně je uviděl. Dan se choulil u hlavních dveří a ostatní se drželi za ruce a točili se, jak malé děti dokola.

 „Pátá hodina odbila, lampa zhasla!“
Zablesklo se a všichni najednou zmizeli. Nebylo po nich vidu ani slechu.

 Lukáš zaraženě stál na místě a nemohl tomu uvěřit. Všichni se někam vypařili jako pára nad hrncem i s Danem spícím u dveří.
„A ty taky zhasneš!“ ozvalo se za ním a ucítil ránu do temene. Lukáš se svalil na zem a byl odtažen do budovy.

Nastala noc. Černá silueta domova důchodců se hrozivě tyčila nad temnou krajinou a tiše vyčkávala.
V prázdných chodbách a sálech se proháněly přízraky malých dětí. Držely se za ruce a smály se. Kdesi v jejich blízkosti vyšla z pokoje průsvitná postava.
„Pátá hodina odbila a všichni se mi někam rozutekli“, zlobila se Karolína,“ příště se na ně vykašlu. Přece tady nebudu..“
Na konci chodby se objevil Lukáš a vzápětí proběhl nejbližší stěnou.
„No konečně!“ usmála se Karolína, „ už jsem si myslela, že to dopadne, jak minule“.
„Přesně tak!“ ozval se za ní Pavlův hlas,“ ten kluk vám předtím utekl. Dnes jste měli štěstí! Ještě že nevěděl o té vaší bouračce. Na slučák s duchy by asi fakt nešel.“