Včera večer tomu bylo osm let, co jsem se octl v jiné době, než jakou jsem dosud znal, v jaké se mi sice žít moc nelíbilo, ale teď, když jsem konečně poznal co za ní následuje, je mi z toho zle a nevím, co bych dal za to, kdybych se mohl dostat zpět.

Byl jsem kluk, kluk, který chce všechno poznávat, všechno se dozvědět, kterému vadí, jakmile je něco normální, přirozené. Člověk, který se žene životem, který ho nebaví. Vystudoval jsem střední školu v Denveru a zkoušel se dostat na univerzitu. Chtěl jsem se stát vědcem, technika mne vždycky brala a myslím, že jsem jí opravdu rozuměl. Tedy chci říct myslel jsem. Nikam mne nevzali a tak jsem skončil v novinovém stánku na rohu 5. a 12. Měl jsem dívku, musím říct, že byla opravdu hezká, ale já jsem zkrátka nebyl s to se o ní starat, rozmlouvat s ní, ba ani s ní občas někam zajít. Mrzelo mě to, ale nemohl jsem si pomoct. Nevím proč, ale chtěl jsem nějakou změnu, čekal jsem na ni každý den, ale nic nového nepřicházelo, můj život mi připadal jako jeden veliký a nekonečný stereotyp. Potřeboval jsem něco změnit. Nutně! Když si to teď všechno po těch letech promítnu, měl jsem vlastně všechno, co jsem si kdy mohl přát a nevím, co se se mnou stálo, co mě pomátlo… Seděli jsme jednou s přítelem u Travise, byl to takový malý bar naproti poště. Jmenoval se Dean, záviděl jsem mu, protože byl na škole, přivydělával si u CARS(Central asociation for research and science) , což bylo jedno z největších výzkumných center ve státě a vůbec byl něco, čím bych chtěl být i já. Mluvil o jednom z projektů, na kterém se teď podílí,jednalo se o problematiku zmrazení organismu. Technologie je prý již na vysoké úrovni, ale není na kom to vyzkoušet. Dobrovolníkovi, který by takovýto pokus podstoupil, nemohou dát ani tu nejmenší záruku, že se snad ještě někdy může z věčného spánku probrat a zřít světlo světa…Světlo budoucího světa…Jak říkám,psal se rok 1992 a já byl naprosto na dně…

Když jsem se probudil naprosto jsem nevěděl, co si mám myslet. Za prvé jsem byl úplně vysílen.Zjistil jsem, že ležím někde v podzemí, jsem naprosto nahý, promočený, krvácím… Vypadalo to, jako kdyby místo, kde jsem celou tu dobu bezvládně ležel, někdo totálně zdevastoval, aby nezůstal kámen na kameni. Jen nějakou obrovskou náhodou jsem nezůstal ležet pod návaly sutin a nevím čeho ještě, ale propadl jsem zřejmě do nějakého dávného podzemního a odporně páchnoucího komplexu. Jednalo se pravděpodobně o nějakou stoku, či co…Chvílemi jsem upadal do bezvědomí, pak jsem se znovu probouzel. V hlavě, která mi třeštila, jako kdyby mi do ní někdo před pár minutami několikrát udeřil kladivem, se občas našlo místečko, kde se na chviličku objevila myšlenka, že bych se mohl už konečně zvednout a dát se do pořádku. Nemohl jsem. S mým tělem nešlo nic dělat, asi jsem zapomněl, jak se mé tělo ovládá, možná jsem při pádu do těch hlubin ochrnul…Znovu v bezvědomí. Měl jsem hlad, neskutečný hlad. Věděl jsem, že mne tady dole nemůže nikdo nikdy najít, ale ani jsem na to nemohl pomyslet. Myšlenky mi z hlavy utekly ještě dříve, než jsem si je vůbec stačil uvědomit a porozumět jim. Všechno přebila jedna velká bolest. Bolest všeho, bolest celého těla. Jak zvenku,tak zevnitř. Špatně se mi dýchalo, bolel mne žaludek.Srdce mi skoro netlouklo, třepal jsem se neskutečnou zimou, stále častěji jsem upadal do bezvědomí…Umíral jsem.

„Nechte mě být, nesahejte na mne. Vystřelte všichni, nebo se neznám…,“ křičel jsem ze spaní. Nebo mi to alespoň tak někdy poté vyprávěl Joe. Tedy my jsme mu říkali Joe, ale on sám nikdy nevěděl, jak se jmenoval. Jeho rodiče umřeli pravděpodobně někdy ve válce nebo ve vězení,možná jako oběti nucených prací. Někteří lidé se před všemi strastmi světa začali schovávat do podzemí, do systému stok a kanálů. Probral jsem se asi po čtrnácti dnech. Už mne tolik částí těla nebolelo a neměl jsem ani moc potíží s dýcháním. Prý mne našli poté, co tam něco spadlo. Mysleli si, že znovu začala válka, ale byl to asi nějaký partyzánský útok, při kterém spadla budova starého výzkumného centra. Začal jsem jim říkat podzemníci. Nikdo z nich Kerouaca neznal a skutečnost, že jsem si je takto označil, jim očividně vůbec nevadila. Ze začátku jsem měl nutkání zeptat se jich, v jaké jsem době, co je za rok. Ale postupně, jak jsem si od nich vyslýchal všechny ty hrůzy, co se dějí nebo děly ve světě, přestával jsem mít chuť zjistit kde to jsem. Bál jsem se toho, že situace v které jsem zrovna byl a v které byli všichni podzemníci se mnou, nemusela nastat stovky let po době, kterou jsem znal, nýbrž i o něco dříve. Bál jsem se, že se to takto mohlo vyhrotit třeba již padesát let poté, co jsem zmizel ze světa. Zaplavila mne vlna nechuti, když jsem si jenom představil, že by v těch samých podmínkách, jako žiji teď já, žili všichni mí přátelé, příbuzní. Nemohl jsem unést myšlenku , že ten krásný svět, který jsem předtím znal a který jsem tolik nenáviděl, protože se mi zdálo, že se žene za pokrokem až moc pomalu, se takto změnil, takto znetvořil, zničil a zahubil. A stál za tím pokrok. Nové věci, nové zbraně, nové technologie, komunikace. Vyrábělo se i to, co nebylo prozkoumáno ani odzkoušeno. Vyrábělo se všechno a pro všechny. Co se dalo prodat, tak se prodávalo. Zlatá léta celosvětové ekonomiky.Nikomu nevadilo, že se ulice plní zbraněmi…

Nejdříve se prý rozpoutalo několik občanských válek najednou. Těm předcházely války gangů a rozepře náboženských sekt a dalších zfanatizovaných uskupení. Poté přišla krize. Hospodářská krize, kterou nikdo dosud nezažil, ba dokonce se na ni ani nepokoušel pomyslet. Z krize se tento svět již nikdy víc nadobro nedostal. Ve vládě se střídali lidé jako se lidé střídají ráno na autobusové zastávce. Vláda neměla téměř žádnou moc. Svou vládu si nastolil chaos. Policie? To byla organizace, která se rozutekla nebo byla vyvražděna ještě před občanskou válkou. Lidé umírali hlady a stále ještě umírají. Válka se nerozpoutala snad jen v Antarktidě a to s největší pravděpodobností proto, že téměř všechny ledovce již roztály. Vzduch byl znečištěn, ozónová díra se stále zvětšovala, moře se díky taní ledů vylévala na pevninu a zaplavovala krajinu moři blízkou. Mikroklima už snad nikde neexistovalo, protože všude bylo…jinak,než jak tomu mohlo kdy kde být. Všude bylo všelijak a nijak zároveň. Předpověď se nikdy již nastínit nedala. Aspekty, podle kterých se dříve počasí určovalo, byly neskutečně proměnlivé nebo zanikly naprosto. To vše díky válkám, nesmyslném používání atomových pum k vyvraždění lidského pokolení. Nejdřív si člověk v přírodě užíval, využíval její bohatství k denní potřebě, k jídlu ovoce a zeleninu,k pití vodu. Ale hlavně přírodě neubližoval. Lidé dokázali žít po staletí, možná tisíciletí s přírodou v symbióze. Tak proč najednou odhodili za hlavu společnou koexistenci a začali přírodu bezhlavě ničit. Vlastně to na Zemi teď vypadalo, jako na počátku. Lidé již přírodu neničili.Proč? Lidí bylo sice žalostně málo, z přírody však nezbylo pomalu nic. Jistě proto chápete, jak mi bylo. Čím víc jsem se toho od podzemníků dozvídal, tím hůře mi bylo. Oni byli…oni byli šťastni. Co jiného jim také zbývalo. Neznali něco horšího. Znali jenom to, co prožili a co slyšeli z vyprávění. Zdálo se, jako by nikdy ani neslyšeli o normálním životě člověka. O tom, jak ráno vstanete, jdete do práce. Odpoledne si sednete do parku a posloucháte ptáky a šum větru, který se prodírá listím okolních stromů. O tom, jak je to pěkné, když se zrovna počasí vyvede tak, že můžete celý den sedět u jezera a rybařit. Měli ve svém žití naprosto odlišné hodnoty. Začínal jsem se tu pomalu cítit, jako někdo nebo spíš něco, co sem vůbec nepatří a do toho jejich systému naprosto nepasuje. Oni nebyli hloupí,jenom nevěděli a neznali to, co já, ale zato znali všechno, co já ne. Věděli, co to jsou plazmové generátory, kvantový urychlovač částic, zato naprosto neměli ponětí, jak vypadá nebo jak asi chutná jablko čerstvě utržené ze stromu.

Začínal jsem být zase nesvůj, ale tentokrát jsem neměl problém s tím, že se kolem nic neděje, jako kdysi dávno. Teď jsem měl velký problém s tím, co se stalo. Chtěl jsem se vrátit zpět do svých časů. Klidně zpět do své osamělosti a nespokojenosti, ale hlavně do normálního světa a ne do noční můry, proti které je apokalypsa růžovým sadem. Začal jsem se zajímat o to, co se děje nahoře na povrchu. Možná proto, že už se mi vydýchaný vzduch, zatuchlý pach a neustálé přítmí opravdu nezamlouvalo. Nikdo se o tom ale se mnou nechtěl bavit. Každý kroutil hlavou, že neví, jak se tam dostat. Na všech bylo vědět, že vědí na toto téma víc, než kdo jiný, ale už jenom vyslovit nahlas něco o světě „nahoře“ pro ně bylo nemyslitelné. Jediný, kdo mi alespoň něco málo pověděl, byla Bess. Prošedivělá sešlá stařenka, černoška. Povídala něco v tom smyslu, že nahoru se dnes již nikdo neodváží, někteří to zkoušeli před lety, ale každý pokus skončil smrtí. Nahoře prý stále probíhá válka těch, co zbyli. Válka o poslední kapičky vody. Válka o poslední pohonné látky. Válka o přežití. Kdokoli se octne na povrchu a nemá implantován čip s identifikačním kódem a příslušností je okamžitě zlikvidován. Střela je nečekaná, rychlá a neuvěřitelně přesná. Vláda prý k tomuto účelu před lety vybudovala rozsáhlou síť kontrolních věží ovládanou umělou inteligencí. Umělou inteligencí, tou, která teď spravuje to, co je na povrchu. Pomalu jsem podzemníky začal chápat. Už jsem pochopil, proč přebývají tady dole, proč se nesnaží vydobýt si zpět vládu na zemským povrchem. Není totiž ani proč. Jediný, kdo tam může přežít déle, než týden, je počítač. Vysoký stupeň radioaktivity. Nečekaná zemětřesení. V jednu chvíli teploty přesahující 50 °C, na druhý den třebas –80 °C. Bouře tornáda, jež jsou často silnější, jak F5, nejvyšší stupeň pro hodnocení síly tohoto živlu. Dobře, to jsem pochopil, tam bych asi taky nevkročil. Ale proč se vůbec smaži v těchto podmínkách uchovávat zbytky lidstva. Vždyť je téměř jasné, že svět se již nikdy nezmění. Na celé Zemi není nic, co by ho mohlo změnit. Asi proto, že na celé Zemi nic není. Oni to však takhle nechápou a ani se to tak pochopit nesnaží. Nechápou, co to je normálně žít a tak žijí tak, jak je to pro ně normální, tak, jako ostatně žili vždy…

Začínal jsem to tu opravdu nenávidět. Nebylo totiž co tu mít rád. Jediný, kdo mi přinejmenším trochu rozuměl, byla ta stará černoška. Dokázala se mnou rozmlouvat celé hodiny o tom, jaký byl svět předtím, než se tohle všechno zdálo. A já jsem jí vyprávěl a vyprávěl dnem i nocí. A čím více jsem jí toho řekl, čím více jsem se zaplétal do svých vzpomínek, tím víc mne sužovala lítost nad zkázou celé Země. Měl jsem radost z toho, jak stařenka pláče nad krásou minulého světa, který jsem se jí tu snažil vykreslit do nejmenšího detailu. V noci jsem se já pak budil hrůzou, jen co se mi zdál sen o tom, jak prodávám noviny na rohu 5. a 12. Zdálo se to být tak krásné, ale nakonec tak hrozné při pomyšlení, že to již nikdy nepoznám, že se již nikdy nepodívám do lesů, kam jsem jako malý kluk jezdil s otcem do starého srubu nocovat, že již nikdy neprodám ani jeden výtisk v novinovém stánku na rohu 5. a 12. Ráno jsem rozmlouval se stařenkou, byla velice potěšena a znovu se skoro rozbrečela, myslel jsem si dokonce, že z toho mého vyprávění omládla. Když jsem skončil, zachvátil mne jakýsi pocit, že už je to snad všechno, že moje úloha je skončena. Něco jako když v práci splníte důležitý úkol a jdete k řiditeli, který vás pochválí, usměje se, poplácá vás po zádech a zeptá se, jestli zajdete večer na panáka, abychom to nějak uzavřeli. Přesně ten pocit jsem měl. Vrátil jsem se na místo, kde mne kdysi podzemníci našli. Vysoko nad hromadou sutin jsem zaslechl hukot silného poryvu větru. Po dvou hodinách jsem spatřil rudou záři skoro až měsíční krajiny. Usmál jsem se a řekl si sám pro sebe: „Bezva, vždycky jsi si přál pokrok, tak tady ho máš…“