Okenice sepořád ještě vrzavě kývaly ve větru a s každým úderem o stěnu se odsypala další troška hliněné omítky. Bylo to pořád jedno. Do muzea na velbloudy stejně nikdo nechodil…

Od Velkého trhu, který byl skutečně na počátku všeho, by uplynula už spousta vody, kdyby tu nějaká tekla. Nic se ani nehnulo. Kromě vyschlých okenic vyschlého muzea (s ne-zcela-vyschlými velbloudy) a vyschlého hlídače. Ten se krátkými poskoky přemisťoval dokola od svého vyschlého stolku k jednotlivým velbloudům.

Velbloudi bývali přes den obvykle každý za svým lanem, co kdyby přišel nějaký turista, ale teď čtyři z nich seděli přede dveřmi. Napjatě sledovali staříka, jak k nim roznáší cedulky. Takové ošoupané, celkem velké. Zdály se všechny stejné. Beduín byl opravdu skoro jako ty okenice – skřehotal si pod fousy pořád dokola „tobě jednu, tobě jednu, jemu jednu, …“

Možná pod tlakem těch upřených pohledů starý beduín upustil několik cedulek do prachu. Hrbáči ho probodli podezřívavýma očima. „Snad jsem toho tolik neudělal! Seberu je tak, jak mi upadly. No vždyť na tom nic není, nekoukejte se tak!“ skřehotal v sebeobraně dědula.

Sebral zaprášené cedulky a celý balík jich odložil na stolek. Teď pobíhal zase trochu jinak – vždycky se zastavil u jednoho velblouda, přerovnal mu cedulky a opřel mu je o jednu přední nohu. Pak odcupital k dalšímu a udělal totéž. Když oběhl všchny čtyři, s uspokojením usedl ke stolku, narovnal turban, přerovnal pár cedulek v ruce, odkašlal si a zklamaně zaskřehotal: „Pass …“