Zasněná princezna na perónech mizejících vlaků.Kdesi v dáli se ztrácejí, jen tečky pod obzorem.Tu dobu jsem šel podél řeky a díval se do ní.Na dně jen kamení a písek, jílovité dno.Mám je pod sebou.Stačí trhnout provazem a opona padá.Člověk se navždy zasune do veliké bedny v divadelní šatně světa, někam dolů, mezi prázdné kulisy už odehraných představení.
Svět jako prašivá touha nikdy nenalezené iluze.Jen si odplivnout, aby to znělo majestátně.
Plyn!Na dveřích visící cedulka, obrazí je, pískově žluté, zestárlé, jako mnohá pokušení.V tomto domě bydlel.Mladík beze jména.Holá tvář a význam všech slov a činů vžitý způsobem života.Mnoho přátel, iluzí, jako náruč do níž měl vpadnout a jež se mu otevírala, jakmile chtěl.
Seděla na lavičce perónu a bezduše hleděla na šedou zem.Odjel.Vlak se ztrácel v dáli jako soumrak, který rovněž přicházel a zase ne a ne neodejít.Kolikrát čekala?A proč?Vlaky stále přejížděly, ani se nezastavily.Jen nákladní.
Zamkla se v pokoji, aby mohla být chvíli sama.I když už nebylo proč.
To on by nejraději umřel, navyklý způsobu, snad, na to však sám odvahu nenašel, opít se, teď, proč ne?.Deziluze, scestí, snový spánek, dohromady odřené čelo z pocitu sebeklamu.Obloha se zatahovala mraky a dusnem.Nebude pršet?Proč by mělo.Ostatně přemáháme bol, tak proč bez deště.
Srazily se stoly a už to nosí, jedna za druhou.Dokonce objetí.Proč?A co se vlastně přihodilo?
Svět jako krabička bez sirek, možná podstata nové doby, nového smýšlení.Zní doprovodná figura, tichá, bez melodie, prostého jejího nástupu.Beze směru k hodnotám jejichž čas už neběží, ani nekráčí, jen se líně loudá za ostatky barevně černobílého světa.
Bylo něco po osmé večer.Nic, nikdo a nikde, poslední čtvrtek šestého.
Tiché shledání, zastavení k minulosti.Dnes, pozdě beze hvězd.
Jakoby měla zafixován tento okamžik, jakoby před sebou viděla pustou jeho duši, podobnou vlastnímu osamocení, dnes prázdného nádraží.Cítila zvláštní lítost, zvláštní chuť a touhu, projasnění, i jeho splín.Čekala až k obětí.
Bylo vše připraveno.Nevelký stůl, čtyři židle, u kraje pivo a ještě další tři.Jakoby odevšad zněla stejná píseň.Smutná, naplňující však život, tesklivá, stále, jakoby ji viděl, magickou, jako noc, v přítomnosti pozůstalou ampuli naplnění.Zdál se to snad sen.Byla to snad touha, či planý vzdech.Díky za přátelé, které si přizval k tomuto mladistvému obřadu.
„Už spolu nebudeme.Řekla mi to.“Tu se rozpláče, jako dítě, vezmete-li mu hračku.Pláče...jako když byl malý.
„A proč?“
„Řekla mi to, nechce už se mnou být.“
V baru je plno.Smích i pláč se tetelí cigaretovým kouřem.Jak se tak jen rozplývá, chlapec s malou rukou a kozí bradkou.Má slavností sako, přešlé věkem třetí říše.Pije.
„Už spolu nebudeme, ale je to život.Tak ať žije!“Náhle se rozjasní, zmužní, alespoň na pár chvil.
Peggy a Mania rozlévají vodku.Pořád stejná písnička.Tak proč?Žít jen a umírat.
„Je to v osudu, ser na to, máš to ve hvězdách!Napijem se!“Na to propuká v tichý, chlapský pláč.Má chuť pít a žít.Je to dobře, jako je všechno na světě, i to co hlodá a zevnitř užírá.
Vodku, vodku, 8krát.Příběh věčné lásky nedošel naplnění.Tak Good night, zní nočním tlampačem uvnitř té malé skleničky.Smír a poslední odplata, slzy kanou na víčku, proč, jen proč...renesanční akt.
Svět jako krabička od sirek, prázdných dřívek, polepených sírou, zatím, jen ta nehoří.Neumí plakat, ani smát se.Prospěch vnějšího blaha.Kouření dýmky, návistné k lhostejným.
Cítí se snad nyní šťastna!Probleskuje chlapci hlavou, křivda, takhle jsi mě
chtěla vidět, takhle je ti to milé!Vykřikuje svědomí uvnitř něj.Teď se jistě
ztrácí, proč, nevím to, nic nevím!Obrací do sebe jednu vodku za druhou.
Proč jen opouštěl jejich cestu a vracel se zpět od ní!
Dívka, co sedávala na perónech, se teď prochází po břehu řeky a držíce se za ruku, prozpěvuje píseň o padajícím listí.
Někam, co se ztrácejí gigantické kontury ocelových lokomotiv, někam do dáli a mění se v malou, černou tečku, než docela zmizí, jako údery zvonů, resp. jejich tóny v zasněženém éteru, dívala se vždy za nimi a pustla.Nyní je to jiné, on se ztrácí, až docela odezní spolu s pravdou o těch okamžicích, jako ty malé, černé, do dáli se vracející tečky vlaků.
Poslední jeho cigareta se roztříštila na milion hvězdiček v popelníku.
„Už nic tak nechci, tolik ne.....“
„Ale kolik, proč?“
Good night, zpívá bílá, skleněná tekutina, průhledná jako andělé na nebi, bez hvězd.Dnes jakoby nevyšly.
Chci jen touhu!Ta ti stačí...?S tou se biješ, umíráš, spíš.Chce se umýt a jít spát, dívka sama, malá, zasněná, z perónů ztrácejících se tužeb.
Svět jako krabička od sirek, zapaluje se a hoří.Hoří v duši, s rozlévající se vodkou a pivem, mísí se s vrcholící láskou, dosud neuvědomělou.Pláče.
Bar plný lidí, uprostřed on, a jediný disharmonický akord.Naštěstí, jsou tady jeho přátelé, co pláčou s ním, bez jakékoliv imaginace.Je to všechno pravda, stejně jako její účel.Je už pryč, opuštěné nádraží, nekonečné koleje.....je slyšet zdáli, jen utichající dozvuk hluboké rány.
Bar.Všichni v něm pláčou.Hosté i výčepní.Však z kouta, kde stojí malý stolík s dvěmi židlemi, zní smích.Dva muži sedí, popíjejí a smějí se všemu, co okolo vidí a slyší.Jako by se smál sám ďábel, této andělské čistotě mezilidských vztahů.Nebo by se mohl smát bůh tomuto osudu plačících.Bůh a ďábel.Chodí vždy spolu.Zatímco se jeden směje, druhý pláče.Jedním je dobro, druhým zlo.Jaký jiný, může být rozdíl, mezi láskou a nenávistí.Je to ale nenávist?Smích pláči?Obětní beránek.
Svět je malá ampule nikotinu, zavěšená před branou života a smrti, pláče a smíchu.
Chlapec usíná a zdá se mu barevný sen plný kouzel.Zvoní v dáli zvon a jeho příběh, jakoby se uzavíral.Už o sobě neví.Vodka ho zlomila, díky bohu, líbá jej dívka přinášející mu oběti.Malého býčka, snopy obilí, hojnost vína.....
Líbá jej mladá dívka, výčepní z baru, v ústech vodku a splín, její slzy se mísí z jeho, polyká je, polyká jeho slzy a hladí jej po tváři, v dáli zní smích.Probouzí se do reality, nebo do snu?Co je vlastní pravda?Milují se, k čemu je třeba vědět víc?Láska, jen chudé, zlatavé slovo.
Ano, je to skutečností.Celé okolí pláče a on, než se proboří, ještě několik polibků vstřebá, usměje se na něj, lákavě špulí rty, až se jejich jazyky propletou.Skryjí se v sobě, neboli on.....před čím?Pravdou?Smíchem?Je nyní šťastný a sám sebou, je hrdinou, že se nezatoulal do nepotřebných končin slepé cesty.Nač se rmoutit?
Pookřeji.Jsem sám, však samotu už necítím, jen tebe teď cítím, lahodnou vůni nové rozkoše a nepoznání, je to nové, tak nové jako je ona, o něco lepší a krásnější.Pocit beznaděje nás už neoblomí, jako dnes na březích řek kde kolem kráčí zasněná princezna perónů mizejících vlaků.
|
|
Albireo 