Její přítel je ten nejobyčejnější chlap na světě, což je jeden z důvodů, proč ho miluje, ale dnes na ulici jako by ji nepoznával – přestože zdvořile zvedne ruku, když mu zamává, na její úsměv odpoví úsměvem a dokonce snad řekne „Ahoj“ na její „Ahoj“. V tu chvíli, kdy ona na křižovatce přechází přes silnici a vystupuje na chodník, zatímco on jde svou typickou svižnou chůzí dál, ani se neohlédne, je od sebe dělí necelých deset metrů.

Ona se v tu chvíli samozřejmě urazí – je to žena, která se často uráží „v tu chvíli“ – ale pak si řekne, že byl asi zamyšlený a neviděl ji; neměl čas ji zaregistrovat (protože to setkání, nebo spíš pseudosetkání, se odehrálo v jiné části města, než je ta, kde oba bydlí); nebo že ji v tu chvíli prostě nepoznal ( „ji“, která se znenadání objevila na ulici, ne „ji“ v širším slova smyslu – celý ten soubor tělesných, historicko-genetických a psychických složek, z nichž se skládá její existence), z důvodů, které jí jednoho dne bude muset vysvětlit, pokud to po něm bude žádat.

Další možnost je, že ten muž, kterého viděla, nebyl její přítel, ale cizí člověk, který byl jejímu příteli podobný jako jednovaječné dvojče. A další možnost je, že ten, koho viděla, byl skutečně jeho jednovaječným dvojčetem, které nikdy předtím nepotkala a o kterém jí její přítel neřekl. Ten genetický dvojník by ji ovšem poznat nemohl, ani by to po něm nemohla chtít, v žádném prostředí, známém či neznámém.

Těch několik možností soupeří o její pozornost. Chvíli se jí zdá rozumnější jedna, pak zase druhá. Už teď má tušení, že se z té příhody časem vyvine, jak se to s podobnými událostmi stává, anekdota; a během let se promění v jednu z oněch nanejvýš zestručněných, dokonale zaběhaných narážek, které na sebe manželé mívají, často ve společnosti, nebo před dětmi a ostatními členy rodiny, kteří je slyšeli už stokrát, ale ze slušnosti, nebo s pobaveným zájmem, si je poslechnou ještě jednou.

Tenhle člověk mě jednou potkal na ulici a vůbec mě nepoznal! řekne, jako by chtěla, aby tomu věřili, a všichni se zasmějí, i on se zasměje, rozpačitě, a začne se před společností bránit: Ona dobře ví, že to bylo jinak. Bylo to tak, že…

Pokud po něm bude žádat vysvětlení.

------------------------------------------------------------------

Anecdote

Her lover is the most conventional of men which is one of the reasons she loves him but today on the street he seems not to recognize her – though he raises his hand politely in response to her greeting, and smiles in response to her smile, and may even have said "Hello" in response to her "Hello." There is a distance of approximately thirty feet between them as she crosses the street at an intersection and steps up onto the curb and he continues at his usual quick pace without looking back at her.

Of course she is hurt at the time – she is a woman frequently hurt "at the time" – but afterward she concludes that her lover was simply distracted and did not see her; hadn’t time to place her in context (since it was in another part of the city that the encounter, or the pseudo-encounter, occurred, not the neighborhood in which they both live); or that he could not acknowledge her ("her" as she appeared on the street, not "her" in the larger sense – that confluence of physical, historical-genetic, spiritual elements that constitute her existence) at that moment for reasons one day to be supplied, should she press for an explanation.

Another possibility is that the man she saw was not her lover but another man who so strongly resembled him as to have been his identical twin brother. Yet another possibility, that the man she saw was in fact her lover’s identical twin brother, whom she has never met, and whose existence her lover has not acknowledged. Though the genetic replicant of her lover his twin brother could not have recognized, or been expected to recognize, her, in any context familiar or unfamiliar.

These several possibilities compete for her attention, now one most reasonable, now another. She suspects that the incident will simply evolve, as such things do, into an anecdote; and then, with the passage of years, into one of those severely abbreviated, highly codified allusions husbands and wives frequently make, often before company, or before children and other family members who have heard them numberlesstimes before but out of politeness, or out of actual bemused affection, tolerate yet another reference.

There was a day this man passed me on the street without recognizing me! she will say if asking them to believe such a thing, and everyone will laugh, and he will laugh too, embarrassed, protesting, saying to the company She knows it wasn’t that at all. It was...

Should she press for an explanation.