To jsem jednou seděl a četl povídku a už první věta byla tak zajímavá, že jsem ji musel dočíst až do konce, což bylo vzhledem k tomu, že ji autor úmyslně natahoval, jak jen mu téma dovolilo, až dokud se nezačala utápět v odbočkách stále delších a delších vedlejších vět, aby z nich nakonec vybředla jen za cenu opakování; což tedy bylo vzhledem k tomu všemu docela náročné a vlastně, jak si teď vzpomínám, i dost nudné, skoro až trapné, tak trapné, že jsem se pak už upřímně těšil, až ta debilní věta skončí a s ní i celá zasraná povídka.