Čerstvá, chřupavá kůrka sněhu nás udrží.
Naše obuté paty ji sotva proboří.
Kolik země si teď musíme jen představovat,
tak daleko a hluboko v zimě?

Zmrzlí na měsíční kámen.

Nezměnilo se nic, nebo všechno.

Vítr je stejně drzý, nebe stejně žiletkově modré.
Stále stejní lidé ve stále stejných kabátech jdou
zachumlaní, hlavy skloněné proti větru.

Je to zima, co je tíží, nebo jejich nevinnost?

My, zhřešivší, kráčíme mrazivým odpolednem.
V očích nás pálí slzy, ale jen od říčního větru.
Naše provinilé úsměvy se mění v páru.

Hříšníci mohou být zase jako sníh,
 očištění sněhem.
Jediným bohem, který zůstal v této krajině, je krajina:
s chřupavou kůrkou, dokonalost v každé šlépěji.

------------------------------------------------------------------

Sinners in the Hand of a Righteous God

Newly brittle, the snow’s crust resists our weight.
Our booted heels can hardly crack it.
And what of the earth we must imagine now,
miles and years into winter?
Frozen hard as moon-rock.

Nothing has changed, or everything.

The wind is as insolent, the sky as razorish a blue.
The same people in the same overcoats are walking
muffled, heads bowed into the wind.

Is it winter that burdens them, or their inocence?

We, having sinned, stride through the freezeing afternoon.
Our eyes burn with teras, but only from the river wind.
Our guilty smiles shade into steam.

Sinners may be cleansed pure as snow,
by snow.
No God abides in this landscape but the landscape:
Brittle the crust, perfection in each footprint.