MÉ VSTŘÍCNÉ TUŠENÍ
/Chvála prostřednosti/
1.
Mé vstřícné tušení
zůstává jinotajné
žár roste z kamene
a z žáru peklo
ráj ne
jen drobné věci drobná řeč
místo stromů jen chvojí
na místo výšek nízká kleč
ta zmrzačená
v boji
bojí se i když mluví ze sna
když uctivě a oddaně
představa málo nebezpečná
ukrývá svou tvář
do dlaně
jsem vzatý na milost
tak jako loňské sněhy
té lhostejnosti bylo dost
řečiště ochránily
břehy
kdo by čas doháněl
v meandru když se stmívá
zpět cestou do pekel
voda už není
živá
a trpkost ostré zuby cení
musela krajní plody nést
bez blaha slov a bez vzrušení
zve jenom pusté bláto
cest
2.
Potichu a potmě usmlöuván
mocnostmi druhého řádu
jsem výzvou pro stráž bran
jsem příliš prostřední
zústávám vzadu
nacházím útěchu
v předjitřním promítání
na bílých plochách bez konce
snů které se mi teprve
budou zdát
|
|
Hester 