Když odcházel z domu, prý jenom
na pár dní, nebo tak nějak, ani se neotočil.
Máma o něm vždycky říkala, že je hypochondr.
Já nevím, jestli něco tušil nebo ne,
ale každopádně zlatý snubní prsten, ten s vyrytým datem svatby,
před odchodem pečlivě ukryl do šuplíku
k utrženým knoflíkům, kousíčkům bílé školní křídy,
všelijakým odznáčkům a tak dál.

Odešel si lehnout do divné, cizí postele.
Celé dlouhé hodiny ležel, odpočíval
a někdy zase hleděl z okna ven na ulici.
Potřeboval dýchat jiný vzduch,
ale okno nešlo otevřít  tím správným směrem.

Když jsme jeli s bráchou pro jeho věci,
byl krásný jarní den, ten den, kdy se mámě
naráz všechno zvrtlo.
Byla bezradná a šílela a myslela,
že se tátův snubní prsten někde nenávratně ztratil.
Chtěla padnout na kolena
a chtěla prosit, chtěla oddálit pravdu alespoň o pár vteřin.
Když zhasnou světla a zavřou dveře,
tápavě chodíte a děláte, co se od vás čeká,
ale všechno  běsnění kolem se odehrává potmě.
Může se někdo divit, že v takové situaci sáhla vedle?
Pro můj černý maturitní oblek,
který shodou okolností visel ve stejné skříni,
můj památeční oblek, který mi byl už dávno
nesnesitelně malý, o tátovi ani nemluvě.
Mnohem později jsem se musel hrozně smát.
A tohle je taky pravda - tátův prstýnek
mám teď v šuplíku já.

Minulý týden jsem vyházel všechny staré šaty,
do nichž se nedokážu vejít. Myslíte,
že dělám něco špatně?
Jen hlupák opakuje pořád stejné chyby.
Na úplný závěr
tři nejdůležitější řádky:

Promiň, tati.
Zapomněl jsem ti říct,
že tě mám rád.