Řeklas mi - je pozdě,
skoro na všechno je pozdě.
Vzpomínáš? Hovorkovic fenka,
ona se vyválela v loužích
a ty jsi nabídla sousedovi
hadr na utření. Věčná touha uklízet,
smazat šlápoty!

Zrovna tenkrát jsme odvrhli
starou dobrou gravitaci
a na zasviněné pavlači,
s křídly stočenými pod peřinou,
bez hlavy a bez nohou,
věci se daly do pohybu...

Stejně žádná nevydrží tak dlouho
snášet se k zemi jak bílé pápěří!

Kruh se uzavírá. V domě,
kde žít a zemřít je naopak,
za zatlučenými okny v naší ulici,
v totálně vybydlených pokojích
se kývou zaprášené lustry.
Zdi plné rozmačkaných blech.

A taky nůžky a střih
a dívat se, jak to pomalu teče
ze závitů vodovodní trubky,
jak se dělají na podlaze
rezavé hromádky. Slova?

Slova jsou klišé,
slova jsou o ničem,
lásko bez hranic!