dlouží se stíny do krajiny našich myslí znavených žádný smích na dvacátém sedmém pavilonu
jen smutek vtírá se do mezery očí oko okno do duše
jestlipak Martin přikluše na svém bělavém koni ? z kostela právě zvoní šestá večerní
kdypak se smutky rozmělní na kaši co už půjde sníst jsem padající list
tak vytáhnu si retka zapálím váhavě svět stojí na hlavě tam za mřížemi duší a oken ztmavlých nocí modlím se za cit
modlím se za modrou oblohu víc dělat nemohu já jeden ze svých vlastních klonů na dvacátém sedmém pavilonu |
|