Romská maminka-klientka komunitního centra ZEFERINO

Mluvíte se svými dětmi romsky, nebo česky?

Já…jenom česky.

A umíte romsky?

Neumím.

No a Vaše maminka s Vámi mluvila jak? Česky, nebo romsky?

Já jsem odmalička v dětském domově, takže romsky neumím

Takže Vaše děti nemají žádný problém s češtinou.

Ne, vůbec.

Myslíte, že si Romové cení vzdělání, je pro Vás důležité?

Já si myslím, že jo. Já jsem vyučená. Jenom aby tu práci potom dostal, že? Já mám dva kluky, jeden má pět, druhý má dvanáct a taky ho pošlu na učení. Chodí do normální školy.

A neměl problémy s diskriminací?

To jo… ale už to přestává. Začalo to už od první třídy, ale nechala jsem to tak, ať si to sám vyříká, že?

Takže jste to neřešila?

Ne, vůbec. Ať si to vyříká. Je to ogar, ať si vyřídí co má. V pohodě je to s ním.

No a co ten druhý kluk?

Ten půjde možná už za rok, jestli ho vezmou na zápis…na Žerotínku.

Funguje tam nějaký romský pedagogický asistent?

Tak to nevím.

Čeština je teda pro školu dost důležitá.

No, určitě. Já su ráda, že neumím romsky, ani se mi to nelíbí, ta řeč.

Proč se Romové tak málo hlásí k romské národnosti?

Nevím, asi jich to ani neláká… nevím. Jestli jsou od malička v dětském domově, tak se o tom ani moc nedozví. Možná spíš nechcou, jsou s bílýma, je to takový Rom český, takže už se tak necítí, jak Romové. Ti druzí třeba rostou u těch rodičů, mluví romsky, žijou jak Romové, tak už jsou zvyklí, že. Ale ten člověk, který žije odmalinka v dětském domově je zvyklý na jinačí podmínky, na čistotu a takové… No a oni ho třeba odsuzujou, že si třeba Romka, ale nechováš se jako Romka.

Setkala jste se s diskriminací?

Já ne…já jsem bez problémů.

Jaké jsou pro Romy nejvyšší hodnoty?

Ani nevím.

Liší se to nějak od gádžů?

Ne, co mají oni, to mají oni. Romové chtějí být lepší než oni, bych řekla.

Cení si Romové rodiny?

Tak to určitě, jako. Třeba když je někdo nemocný… ja nevím… ja jsem třeba tady, ve Valašském Meziříčí a teď mi třeba onemocní sestra až v Brně. Tak já jedu vlastně až do toho Brna, že… teď pomoct s rodinou, aby tam nebyla sama. Teď musí do nemocnice, tak děcka pohlídat. No a oni tam vlastně nebudou být, ti Romové, kvůli tomu, že v nemocnici se jinak vaří, tam se jinak vaří, teď oni to nebudou jíst. Někdo musí navštěvovat tu maminku, musí říct: „Musíš vydržet!“, musí se podporovat, aby to vydržela, než zjistí, co jí vlastně je. Pak stejně z tama uteče, dají jí reverz.

Myslíte si, že zvláštní škola děti diskriminuje? Mají to potom těžší, když se hlásí na střední školu, nebo do učení?

Tak já si myslím, že kdyby maminka se starala trošku o ty děcka, tak že zvládnou všecko. Kdyby ti rodiče měli nějakou tu snahu ty děcka učit, úkoly a trošku se naučit, alespoň tu hodinku, matiku, český jazyk. Ne že děcko přijde ze školy, aktovku hodí někde pod stůl a jde ven, třeba na celý den. To taky jako není dobré.

Děkuji za rozhovor…

DĚTSKÝ DOMOV, Mgr. Elena Slámová - ředitelka

Je pravda, že právě vzdělání je pro integraci Romů klíčové? Proč?

Můj názor je ten, že opravdu cesta pro Romy, jak se integrovat do společnosti tak, aby je ta společnost přijala, je přes vzdělání. Protože pokud se nebudou vzdělávat, neseženou práci, nebude motivace k tomu, aby šli pracovat, tak prostě ta společnost je brát nebude, protože neustále tam bude kriminalita, budou nezaměstnaní, čili budou ubírat z peněz ze státního rozpočtu. Takže já opravdu to vzdělání preferuji a myslím si, že je pro ně hrozně důležité. Říkám: „Lidi začnou Romy respektovat, když je uvidí hrát v televizi, když je uvidí v politice, v senátu. Když je uvidí skutečně na takových těch důležitých postech.“ Ty pozitivní vzory tam být musí, aby si vybudovali nějaký ten respekt. Ale to musí jít od nich, můžou stokrát křičet, že u nás je diskriminace, což já s tím souhlasím a opravdu je, my se s tím setkáváme. Pokud Romové sami nebudou něco dělat, tak to lepší nebude. Musí to být oboustranné, nabídnou jim pomoc a oni se musí snažit.

Jste pro pozitivní diskriminaci v souvislosti s problematikou romského vzdělávání?

Já si myslím, že v této době by to asi bez té pozitivní diskriminace nešlo. Například my tady máme Zeferino (školka pro romské děti, pozn. autora), já si myslím, že pokud by oni nechodili za těmi rodiči, netlačili je do toho, nebo je nevozili do školky, rodiče by je tam neposlali. Ti rodiče jsou vesměs velice špatně vzdělaní, většinou chodili do zvláštní školy, někteří jsou negramotní. Já vím, že babičky od našich dětí jsou negramotné, neumějí číst ani psát. Bohužel ruku v ruce s tím tlakem na to, aby se vzdělávali, by měla být i jiná sociální politika. Romové, a já to poznám u těch našich dětí, jsou mentalitou úplně někde jinde, než jsme třeba my. Oni když zjistí, že společnost jim vytvoří podmínky, tak prostě nebudou pracovat. A Romové mají podmínky pro to, že i když nepracují, tak se jim žije relativně dobře. Jsou docela skromní, nemají takové potřeby jak bílí. Stačí jim takový ten standard, který mají s životním minimem. Dostanou přídavky na děti, vyřídí si ty sociální dávky. Jim to v podstatě stačí a mají se docela dobře, vyhovuje jim to. Nevadí jim, že jich žije deset v jedné místnosti, jejich mentalita je v tomto jiná. Oni naopak i naše romské děti nesnášejí, když jsou sami. Opravdu ta romská mentalita je jiná, než naše. Taky si navzájem hodně pomáhají. Když například přijede za Slovenska nějaká rodina, tak je skutečně přijmou.

Je pravda, že Romové mají tu nejvyšší hodnotu v rodině?

Ano je. Je divné, že během krátké doby, asi tak zhruba sto let, jsou romské matky schopny dát děti do toho Domova. Myslím, že někdy před první světovou válkou by to nepřipadalo v úvahu. Na prvním místě byly děti. I kdyby se neměli najíst, neměli si co obléct, tak ty děti by oblékly a nakrmily. Právě Romové jsou velice přizpůsobiví. Je to dáno také historií, tím, jak byli pronásledováni. Museli se přizpůsobit těm podmínkám, které byli a to v nich dosud je.

Myslíte si, že tato schopnost změnit postoje a dát dítě například do dětského domova souvisí s tím, že byly násilně rozehnány romské osady a Romům se tehdy poprvé zpřetrhaly jejich silné rodinné vazby, které pro ně znamenaly velmi mnoho? Dnes jsou často Romové docela izolovaní od své komunity, oproti minulosti.

Určitě, ale neřekla bych, že to je čistě romské specifikum. Například politici: prokáže se jim korupce, rozvádějí se, opouštějí rodiny, dělají přestupky a pořád jsou ve vládě. Totéž v domovech. Když dříve vzali rodičům dítě a dali jej do domova, tak ti rodiče se za to styděli. Dnes se za to vůbec nestydí, jsou dokonce natolik drzí, že chodí a kontrolují, jestli se o ně řádně staráme. Píšou stížnosti, přitom oni sami se o ty děti vůbec nestarali a nejsou schopni to posoudit. Ale společnost jim skoro nahrává, vezměte si kolik je případů rodin, které se nestarali o děti. Sociální pracovnice je vzala a dala je do domova a všechno se to medializuje ve smyslu, že rodina o ně má zájem. Je to celospolečenský problém, lidé jsou daleko tolerantnější k těm nešvarům, které jsou.

Romové mají skutečně vysokou sociální inteligenci, což mají i malé děti. Vidím to, když k nám přijdou rodiče.

Nemyslíte, že Romové často pozbývají to dobré romství a absorbují negativní vlivy, které se přenáší z většinové společnosti?

Ano, přijímají, protože jsou adaptabilní a velice flexibilní. Neříkám ale, že Romové od svých tradic ustupují. Pro nás je například naprosto nepochopitelné uznávání tradic takových těch romských baronů, nebo například romského krále.

Přesto se ale ve Valašském Meziříčí přihlásilo k romské národnosti pouze 13 Romů. Stydí se za to, že jsou Romové, nebo čeho se, podle Vás, bojí?

Taky už je spousta romských rodin smíšených. My tady v Domově máme děti, z rodin, kde otec je bílý a matka je Romka. Obráceně jsme to dosud neměli. Ale je pravda, že diskriminace je skutečně problém. A je to nepříjemné i pro nás. Stalo se mi, že když jsem jela s dětmi na nějaký výlet a chovali jsme se slušně, byli jsme slušně oblečení, tak si dovolil někdo říct: „Co tady taháte ty cikány!“. Nebo jsme jednou zametali chodník s dětmi, samozřejmě i s těmi romskými, no a jeden chodec se na nás rozkřiknul…

Je státní politika ve vztahu k Romům dostatečně vstřícná?

Ano, myslím, že je. Pokud by se na Romy přitlačilo s tím, že dostanou, ale jen když budou děti chodit do školy a budou se dobře učit… Muselo by se asi upravit i nějaké to zákonodárství. Zkrátka dohlédnou na to, aby se řádně starali, když se nestarají, tak je potrestat. Problém je taky ta kriminalita. Například matka ve vězení, otec ve vězení…jim to nepřijde jako něco špatného.

Měli jsme tady chlapce a jeho matka dlouho byla někde mimo, takže se nestarala. Potom se vrátila zpátky, ale myslím, že hodně z vypočítavosti si chlapce vzala. Její citové vazby nebyly až takové, jak bych si představovala. Chlapec byl inteligentní, nebyl na zvláštní školu. Ona jej během roku vzala ze základní školy, přestože jsme ji přesvědčovali, ať to nedělá a dala toho hocha na zvláštní školu.

Je, podle Vás, zvláštní škola diskriminační z hlediska následných vzdělávacích příležitostí?

To si nemyslím. My máme hodně dětí ve zvláštní škole. V současné době máme tři děti na zvláštní škole, někdy i čtyři. A najdeme pro ně obor, který mohou vystudovat.

Cení si Romové vzdělání?

Já si myslím, že Romové vzdělání uznávají, váží si lidí, kteří mají určité postavení, ale spíš si nevěří. Nedochází jim to, že ty děti musejí do školy posílat. Například obdivují toho souseda, který vzdělání má. Myslí si, že když nemají dokončenou základní školu, tak je úspěch, když se podaří jejich dítěti základní školu dokončit. Na základní školu děti posílají, protože je povinná a Romové nechtějí mít problémy. Málokterý Rom se vyučí. Nedávno jsme zde měli Romku, která se vyučila a pochopila, že na to má, aby vystudovala. To jsem velmi ráda, že se nám povedlo vštípit jí tento postoj. V současné době je v Kolíně na Romské sociálně-právní. Taky jsem jí říkala, že musí jít do Prahy například na ministerstvo, na úřad vlády, do nějakých romských novin. Ona by měla romské komunitě jít příkladem, aby viděli dalšího Roma, který se prosadil. Je to ale skutečně běh na dlouhé tratě.

Přesto například v případu Matiční ulice bych byla velmi tvrdá na ty Romy, protože se mi nelíbí, že neplatí nájemné, nadělají dluhy, a když je vystěhují na ulici, tak přijede každá televize, ombudsman a bojuje za ně. Proč neplatí? Vždyť na to mají peníze, co se týče sociálních dávek a všech peněz, které mohou získat, tak to si Romové pohlídají.

Je to jako když bych já tady preferovala jedno dítě, tak ty ostatní poštvu proti němu. On se bude mít jakoby dobře, protože dostane něco navíc, ale ti ostatní mu to dají tvrdě najevo.

Děkuji za rozhovor…

Městský úřad Valašské Meziříčí-odbor sociálních věcí

7.11 2005

Miloslav Ildža – vedoucí oddělení sociální prevence, kurátor pro mládež

Rozhovoru s Panem Ildžou předcházela zajímavá zkušenost s panem Kleindorfem, který je ve funkci koordinátora pro romské záležitosti. Ten se mi nechtěl v souvislosti s romskou problematikou vyjádřit na diktafon a odkázal mne na svého nadřízeného – pana Ildžu. Z tohoto setkání jsem měla smíšené pocity a vše na mne dělalo dojem, že tato funkce je vlastně jen formální, protože prakticky nic neřeší. Alespoň ne za poslední zhruba rok, kdy je pan Kleindorf ve funkci. On sám v podstatě nebyl schopen alespoň rámcově na mé otázky, které jsem mu dala písemně, odpovědět.

Samotný rozhovor jsem tedy provedla s panem Ildžou, který byl velmi vstřícný.

Na městském úřadě je zřízena funkce koordinátora pro romské záležitosti. S jakými problémy přicházíte do styku v souvislosti s touto funkcí?

V souvislosti s touto funkcí se s  žádnými problémy nesetkáváme. Problémy řešíme spíše z titulu funkce kurátora pro mládež.

Co je tedy náplní práce koordinátora pro romské záležitosti?

Koordinátor by měl asi jenom koordinovat ty organizace, které se romskou otázkou zabývají.

Má možnost dělat výzkumy, ale není to přímo terénní práce s lidmi.

Může získávat i finanční prostředky pro organizace?

To ne, to si dělají organizace samy. Ale může předávat informace. Funguje to tak, že my většinou předáváme informace z krajského úřadu těm organizacím, které tady máme. Ten funkční článek je víceméně krajský úřad. U nás je to velice okrajová záležitost. Ta funkce tady je, ale nic moc neřešíme. Pokud chce krajský úřad něco zmapovat, tak to pro něj uděláme. Tato funkce koordinátora pro romské záležitosti měla větší smysl dříve, kdy při okresních úřadech fungoval zároveň i terénní pracovník.

Velké procento romských dětí končí ve speciálních školách, proč myslíte, že tomu tak je?

Proč to tak je, to nevím.

 Je vůbec vzdělání klíčové pro Romy a jejich integraci?

Samozřejmě že ano, protože od toho se všechno odvíjí. Romové pak nemají uplatnění na trhu práce, špatně si práci hledají a z toho vyplývají ty problémy, které mají.

Jaké máte osobní zkušenosti a Romy, s romskými rodiči, jejich přístupem ke vzdělání?

Mé osobní zkušenosti jsou různorodé, jako se všema. V mojí kompetenci jsou problémy dětí a my se je snažíme řešit, ať už je to trestná činnost, poruchy chování, záškoláctví. Nemohu říct, že bych měl s romskými rodinami vyloženě špatné zkušenosti, nebo vyloženě dobré zkušenosti. Je to úplně stejné, jako s majoritou, kde jsou rodiny, které nefungují a rodiny, které fungují. Romové jsou specifičtí v tom, jak se dívají na rodinu jako takovou. Tohle v sobě mají velice zakotvené a velmi chrání svou rodinu.

Co jsou tedy pro Romy, podle Vás, ty největší hodnoty? Dalo by se říct, že je to rodina?

Ano, ve většině případů, pokud ji ovšem mají. Otec má v rodině hlavní slovo, pokud tam je.

Jak důležitou roli hraje romský asistent pedagoga?

Nevidím ani tak problém v té škole, jako spíš v tom, že je důležité, aby asistent pracoval potom s dítětem doma. Větší problém je v tom, že rodiče v domácí přípravě svých dětí mnohdy selhávají, protože oni sami to vzdělání nemají, takže nejsou ani schopni svým dětem v  přípravě pomoci, nejsou motivováni. Spíš než ve škole, je ten problém právě v tom domácím prostředí.

Které jsou největší problémy romských dětí?

To nedokážu říct, protože já se s nimi setkám, až už jsou starší.

Jaké problémy řešíte s těmi staršími?

S klienty ze speciální školy máme největší problém s motivací. Zkrátka se jim nechce, nebo nemají důvod pokračovat dál. Dost často řešíme agresivnější prvky chování a to jak mezi sebou, tak vůči ostatním.

Myslíte si, že speciální škola své absolventy do budoucna handicapuje v dalším učňovském, nebo středoškolském vzdělávání? Mají nižší šance?

Myslím si, že teď už ne.

Je státní politika ve vztahu k Romům dostatečně vstřícná?

Myslím, že je dostatečně vstřícná, že se pro ně dělá spousta věcí. My tady, ve Valašském Meziříčí, máme oficiálně pouze pět Romů.

Čím to je, že se tak málo hlásí k romské národnosti?

To nevím.

Bojí se diskriminace? Jsou málo informovaní?

Nevím, nikdy jsem to nezkoumal.

Děkuji za rozhovor…