1.        ROZHOVORY – KVALITATIVNÍ VÝZKUM

            Metoda rozhovoru patří k těm metodám společenských věd, kdy shromažďování dat je založeno na přímém dotazování, tj. verbální komunikaci výzkumného pracovníka a respondenta.

            Navázání osobního kontaktu usnadňuje hlouběji proniknout do motivů a postojů respondentů. Je pružná, dá se přizpůsobit zvláštnostem různých situací, slouží k hlubšímu objasnění kontextu a důvodů odpovědí. Zároveň lze při této metodě zachytit nejen sdělovaná fakta, ale i některé vnější reakce dotazovaného, a podle nich pohotově usměrňovat rozhovor potřebným směrem.

            Podaří-li se vytvořit ovzduší důvěry a otevřenosti, lze metodou odhalit fakta, zkušenosti, názory a postoje zkoumaných osob, které jsou ostatním metodám nedostupné.[1] (Skalková, J. a kol.: Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu)

Svým respondentům jsem pokládala stejné otázky a zajímal mne zorný úhel na danou problematiku. S každým respondentem jsem byla před rozhovorem v osobním kontaktu, kdy jsem jej navštívila v místě jeho pracovního působiště. Samotnému rozhovoru také předcházelo několik telefonických rozhovorů, týkajících se domluvy termínu rozhovoru. Při první schůzce bylo zapotřebí se představit, nastínit problematiku, kterou se v diplomové práci zabývám a požádat respondenta o rozhovor pokud možno v klidném prostředí, protože se vše nahrávalo na diktafon. Termín samotného rozhovoru se většinou alespoň jednou změnil a to hlavně z důvodů časové vytíženosti mých respondentů. Každý rozhovor trval přibližně hodinu.

Otázky, které jsem měla připraveny, jsem alespoň zevrubně svým respondentům nastínila při první schůzce.

1.     Je pravda, že právě vzdělání je pro integraci Romů klíčové? Proč?

2.     Jaké jsou chyby, které, podle Vás, škola dělá ve vztahu k romským dětem?

3.     Myslíte, že státní politika ve vztahu k Romům je dostatečně vstřícná?

4.     Proč se Romové obávají nástupu do klasické mateřské, nebo základní školy?

5.     Jaké jsou problémy na straně Romů ve vztahu ke škole.

6.     Jaké jsou jejich největší potíže romských žáků?

7.     Kde tyto problémy, podle vás, pramení?

8.     Je odůvodněné, když Romové označují zvláštní školy jako diskriminaci svých dětí v oblasti vzdělávání?

9.     Jaké máte osobní zkušenosti s Romy, romskými rodiči a jejich přístupem ke vzdělání a škole (pro vychovatele)

10.  Mají smysl přípravné ročníky?

11.  Jak důležitou roli hraje romský asistent pedagoga?

12.  Proč se Romové tak málo hlásí k romské národnosti?

13.  Myslíte si, že je důležité, aby rodiče mluvili doma se svými dětmi romsky?

14.  Co jsou pro Romy nejvyšší hodnoty?

15.  Cení si Romové vzdělání

Irena – učitelka mateřské školy, komunitní centrum ZEFERINO

Paní Irena byla první respondent a musím říct, že od začátku se chovala velmi otevřeně a vstřícně. Denně řeší praktické záležitosti a to nejenom s dětmi, ale také s jejich rodiči. Za dobu šesti let, kdy komunitní centrum Zeferino funguje, udělal tým, v jehož čele stojí právě paní Irena, obrovský kus práce.

Této práce si cením o to více, že z finančního hlediska je poměrně málo ohodnocená a všichni lidé, se kterými jsem se zde setkala, byli pro komunitní centrum zapálení. Prostředí na mne působilo poměrně skromným dojmem. Je jasné i z rozhovoru, že zaměstnanci komunitního centra Zeferino řeší stále tíživou finanční otázku.

Vlastní rozhovor probíhal naprosto bezprostředně za plného provozu školky. Paní Irenu po dobu její nepřítomnosti zastoupila jedna romská maminka, se kterou jsem později natočila také rozhovor.

Z celého prostředí jsem měla dojem, který bych vyjádřila slovy: „všechno jde, když se chce.“ Přestože paní Irena evidentně neměla čas a měla mnoho práce, protože bylo ráno a děti právě přicházely do školky, nebo byly dovezeny, udělala si na mne čas a kooperativně situaci vyřešila. Celý rozhovor jsme natočili na diktafon v prostorách chodby, za občasného přerušení právě příchozích dětí, které mne zkoumaly a dotazovaly se, kdo že to přišel.

Při mé první návštěvě, kdy jsem se romskou problematikou začala zabývat, mi ochotně zapůjčila literaturu a videokazety, které komunitní centrum k romské otázce mělo.

Je pravda, že právě vzdělání je pro integraci Romů klíčové? Proč?

Vzdělání je závažná oblast, protože Romům vlastně otevírá přístup do společnosti, takže je důležité, aby měli srovnatelné podmínky s dětmi z většinové společnosti. No a to je právě náplň práce našeho komunitního centra. Snažíme se rozvinout schopnosti a dovednosti romských dětí, aby se vyrovnali dětem z většinové společnosti. Určitě je důležité i to další vzdělání, protože tím, že nemají práci, tak se vyčlení ze společnosti. No a bez následného vzdělání práci nedostanou, takže ta integrace přímo na vzdělání závisí.

Jaké jsou chyby, které, podle Vás, škola dělá ve vztahu k romským dětem?

Tak chyby, které dělá škola, nemůžu posuzovat, protože ve škole nepracuji.

Setkáváte se v doučovacím kroužku s nějakými problémy, které děti ve škole prožívají?

Teď jsme měli problém s jednou holčičkou, kterou její spolužáci ve třídě nepříjímali, no a to byl důvod pro to, aby jí její maminka dala po třech letech, strávených v základní škole, do zvláštní školy. Takže jsou školy, kde kolektiv romské děti akceptuje,  a jsou školy, kde na to nejsou zvyklí. Ve Valašském Meziříčí existuje škola, kde jsou na romské děti zvyklí, a kde přijímají romské žáky.

Která to je?

Základní škola Křižná. A ty ostatní školy si na to asi budou muset zvykat, protože všechny romské děti doposud chodily na Křižnou, no a teď budou chodit taky podle spádových oblastí.

Mluvili jsme o diskriminaci a s tou určitě bude souviset má další otázka. Proč se Romové obávají nástupu do klasické mateřské, nebo základní školy?

Je hlavně to nepochopení. Romové jsou v krizi, když mají dítě dát do školy jiné, než je ta, která přijímá romské děti, kde jsou zvyklí, kde mají starší sourozence. Když mají ty mladší sourozence dát do jiné školy, tak je mezi nimi povstání, bouří se proti tomu, chodí za ředitelem, aby dítě přijal na tu školu, kde je ten starší sourozenec. Teď už si trošku zvykli. Myslím, že více dětí chodí do jiných škol a nemají tam nějaké velké problémy. Problém je tak nějak v těch dětech, protože mají takovou nějakou dispozici, že jim jde špatně český jazyk. Mají velký problém, každé to dítě, 99%, má problém v českém jazyce. To je ale dáno jazykovou odlišností.

Takže by se dalo říct, že největší problém romských žáků jsou diskriminace a čeština. Myslíte si, že je důležité, aby rodiče mluvili se svými dětmi romsky?

Já myslím, že je důležité, aby mluvili i romsky i česky. Myslím, že není dobrý ani extrém, kdy budou mluvit jenom česky a kdy si budou hrát na to, že jsou Češi, protože oni se sice narodili v české republice, ale národnost je romská a národnost je něco jiného, než státní příslušnost. Takže si myslím, že je potřeba posílit i tu národnostní hrdost. Znám lidi, kteří tvrdí, že romská národnostní hrdost by se neměla posilovat a v romství vidí něco špatného. Ale to romství samo o sobě špatné není. To romství samo o sobě je dobré, ale tady v této společnosti se projevují ty špatné věci. Romové totiž, když nemají to zázemí té své rodiny, tak přejímají spoustu špatných věcí právě z této většinové společnosti. Takže v tomto jsou velice ohrožení.

Co když matka vlastně neumí pořádně česky a mluví jakýmsi etnolektem češtiny?

No tak to je lepší, když ta maminka bude mluvit romsky, než když bude mluvit špatnou češtinou, nebo takovou tou československou romštinou. V tomto případě bych češtinu opravdu nechala spíš na té škole a na kamarádech z bílých rodin.

Mluvili jsme o tom, že se Romové cítí dobře v tom svém zázemí a v té své společnosti, napadá mne tedy další otázka. Co jsou pro Romy nejvyšší hodnoty, čeho si nejvíce cení? Je to tak jako ve většinové společnosti, kdy je pro nás hodnotou vzdělání, dobrá práce, společenská prestiž?

No, nejvyšší hodnota je v rodině a v dětech. To je úplně základní věc. A kdyby jim zůstalo to opravdové romství, tak pro ně jsou velice důležité vztahy k druhým a pohostinnost. Oni jsou obrovsky pohostinní. Ale je taky fakt, že zase ne ke každému, protože s nějakou romskou rodinou mají větší problém, než s nějakou gádžovskou.

Funguje stále něco jako takové rodinné klany?

Ano, dalo by se to tak říct. S některými se snesou a s některými ne.

Je to i tak , že když se třeba přes generaci někdo rozhádá, tak už se to potom táhne dál?

Tak to nevím, to asi ne.

Cení si Romové vzdělání?

Ano a mají dokonce na nás požadavky. Abychom je naučili to a to. Řeknou například: „Procvičujte s nimi barvy, to neumí, to jim nejde.“

Registrujete za těch šest let i v rodičích nějaký pokrok, kdy sem vodí děti druhým, třetím rokem? Vyrostli rodiče se svými dětmi?

Ano, je s nimi lepší spolupráce než byla dřív. Mají větší důvěru. Jsou schopni víc spolupracovat, i když u nich člověk nikdy neví, jak to nakonec dopadne. Hlavně na těch dětech je vidět velký pokrok. Ti rodiče, tam bude asi delší dobu trvat, ale na těch mladších sourozencích jsou vidět obrovské pokroky. To až skoro bych řekla generační. U nás by to bylo z generace na generaci a u nich je to starší sourozenec-mladší sourozenec. Takže jsou to veliké skoky. Jak v morálce, tak v takovém cítění, nebo v tom, že jsou schopni si něco odříct. Dříve se například hádali o jedno kolo, teď jsou schopni se střídat.

Dá se tedy říci, že to prostředí tady u Vás v komunitním centru děti kultivuje?

Ano. Jedno z našich prvních dětí mělo už skoro šest let a nepoznalo barvy, nepoznalo tvary, neumělo malovat, ani neudělalo čáru.

A co prostorová orientace, pojmy jako nahoře, dole, vpředu, nebo vzadu?

No to vůbec. Nic z toho většinou děti neumějí, než s námi začnou pracovat.

Jak je to možné? Maminka má asi moc práce, nebo s nimi nemluví, nebo to zkrátka neřeší?

Oni tohle neřeší, Romové řeší praktické věci. Nějaká systematická výchova, nebo systematické vzdělávání za strany rodičů u nich neexistuje. Zatímco ve většinové společnosti jsou děti pořád vedeny k tomu, aby něco věděly, aby se něco naučily, romští rodiče své dítě k tomu nevedou. Romské dítě řeší třeba nějaké rodinné věci, ale neřeší věci svého vzdělávání. U Romů je potřeba takové to vedení z vnějšku a ta rodina už potom zabere sama. Už i ty úkoly děti dělají. My jim dáváme úkoly, abychom je připravili na to, že je budou mít. Děti si nosí například pravidelně své věci tam a zpátky do školky a domů.

Takže je vlastně pomalu a přirozeně připravujete na školní režim, protože jak jsem pochopila, organizace času v romské rodině je často docela odlišná od běžné gádžovské rodiny. Mají smysl přípravné ročníky?

Určitě ano, ale tam je problém ten, že v přípravných ročnících, které jsou při škole, není možná taková péče ze strany učitelů a takový styk s rodinou, protože tam ty děti třeba vůbec nemusí přijít, rodiče je tam třeba vůbec nedovedou.

No, a když je tam nedovedou, tak učitelé nemohou nic dělat?

Ten ročník zkrátka zanikne, protože pro přípravný ročník musí být myslím osm dětí. Školka je daleko pružnější v tomhle směru a daleko víc může vyjít vstříc rodině. Ta komunikace je moc důležitá. Tady ve Valašském Meziříčí byl přípravný ročník právě na Křižné, ale padlo to na tom, že ti rodiče tam přestali chodit. No a pak jsme nastoupili my. Jednou za mnou taky právě přišla Romka z dětského domova a žádala mně o práci, tak jsem jí nabídla, že může dělat romského asistenta pedagoga. Ona navštívila pana ředitele, udělala si kurz, no a skutečně nastoupila jako asistentka pedagoga.

Takže je důležité mít romského pedagogického asistenta ve třídě, aby pomáhal právě v té komunikaci s rodinnou?

Ano, ale hlavně těm dětem. Do prvního ročníku ti rodiče vodí ty děti sami, školu už respektují. Problém bývá v tom přípravním ročníku.

Jaké máte osobní zkušenosti s Romy, romskými rodiči a jejich přístupem ke vzdělání a škole?

Pro Romy je to vzdělání důležité, jsou hrdí na to, když dítě něco umí, když mu něco jde. Když mu něco nejde, tak to spíš trošku kamuflují. Na té základní škole je to dost patrné, ovšem potom, když už mají jít do učení, tak to už je problém, protože jsou to další dejme tomu tři roky, kdy musí dítě financovat a z toho důvodu jej raději nechají tak. Nebo těm děckám se taky už nechce učit, koukají po partnerovi a tím pádem to zabalí sami

Je odůvodněné, když Romové označují zvláštní školy jako diskriminaci svých dětí v oblasti vzdělávání?

Myslím si, že kdyby chtěli, tak i z té zvláštní školy by se mohli uplatnit, jít na nějaký ten učňák a že by to nemělo být takový problém. Dokonce je i taková možnost vrátit se ze zvláštní školy zpět na normální základní školu. Taky existují obory, na které přijímají žáky zvláštních škol.

Je státní politika ve vztahu k Romům dostatečně vstřícná?

Pozitivní diskriminace je důležitá, protože bez toho počátečního impulzu by to prostě nešlo. My jsme na začátku taky prosazovali hodně pozitivní diskriminaci, protože jinak by ty děti do naší školky ani nešly. My jsme jim nabízeli možnosti, které normální bílý člověk nemá. Všichni místní obyvatelé si musí děti do školky vodit sami, kdežto my je svážíme z těch vzdálených částí. Než si Romové sami uvědomí, co je pro ně důležité, tak je potřeba to takto nastartovat

Proč se Romové tak málo hlásí k romské národnosti?

No, mají strach právě z diskriminace. Raději řeknou, že jsou Češi, než že jsou Romové. Zkrátka se bojí. Ona taková ta národní identita, národní probuzení ještě nenastalo. Možná v těch vyšších kruzích ano, ale v nižších vrstvách to patrné není. Myslím, že je dobrá posílit to co je v romství dobré, hodnoty, které Romové mají, vztah k rodině, vztah k umění. Aby Romové viděli, že mají něco svého, co můžou dát a nabídnou společnosti a potom si budou vážit toho, čím jsou. Jenomže my jsme je trošku předělali, jak se říká „namalovali na bílo“ale oni se nemůžou vyrovnat bílým, protože ne, že by byli níž, ale jsou jinde.

Jak tuto propast překlenout?

Romské děti rády zpívají a tančí, rády se předvádějí na různých akcích a jsou hodně šikovné. Tady tohle právě ve vrstevnících může posílit nějaký ten respekt k romským dětem. Vidí totiž, že něco umí, mohou taky něco předvést. Určitě je také na místě nějaké ta osvěta ve vztahu k romství, například kdo to Romové jsou, jakou mají kulturu. Je spoustu Romů, kteří jsou známí, nebo se prosadili a ty je potřeba zviditelnit. Je jich po světě dost, nejen v naší republice. Máme spoustu vzdělaných lidí romského původu. Hlavně je důležité, aby byli vidět, třeba i v televizi, například romský hlasatel.

Jaké máte největší problémy Vy, jako komunitní centrum?

Problémy máme všechny možné, ale v první řadě jsme jako Romové na cestě. Jsme jako kočovníci, kteří neví, kdy se nasytí, kde zůstanou, kde budou mít zázemí. Takže jsme s Romy na cestě. Jsou to problémy týkající se hmotných věcí, je to personální otázka. Věčně nemáme člověka, který by nám tady pomáhal s úklidem, střídají se vedoucí, střídají se učitelky. Je hodně velká nemocnost, takže pořád někdo zaskakuje za někoho. I když, chvála Bohu, poslední dobou je to lepší.

Kdo Vás sponzoruje?

Základní sponzor je Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale teď je problém ten, že nás zařazují spíše do školství a myslím, že tomu nevyhovíme našimi podmínkami. Určitě děláme více sociální práci, než školství. Taky Evropská Unie nás podporovala a nějaké menší fondy a nadace. Taky ministerstvo vnitra ve spolupráci s městským úřadem ve Valašském Meziříčí.

Kdo to všechno organizuje a zajišťuje granty?

Naše vedení nám to v podstatě zadá a my vypracováváme projekty. Je to obrovská časová zátěž, výdej energie, to veškeré vyúčtovávání. Zatěžuje to obrovsky vlastně každého člověka. Já jsem tady denně do tří, někdy do čtyř hodin, ale post vedoucího je obrovsky náročná úloha, protože on to musí všechno zaštítit.

Takže ty finanční zdroje jsou tak největším problémem?

I ti rodiče někdy dělají problémy. Jsou vypočítaví, někteří. Někteří rodiče už to pochopili…že nám jde o dobro pro jejich děti, ale někteří rodiče si myslí, že se na tom obohacujeme, že ty peníze, které jdou z dotací, jdou nám do kapsy a trošku nám podrážejí nohy. Je to menší část z nich, ale jsou takoví. Takže ono je třeba, aby oni sami pochopili, co je pro ně důležité a přesvědčili se o tom.

Kdo stál u zrodu tohoto komunitního centra?

Byla to tehdejší ředitelka Libuška Formánková, ředitelka Valašsko-meziříčské charity. Tehdy byla v charitě pouze ošetřovatelská a pečovatelská služba a Libuška napsala projekt na Open society fund a oni nám dali nějakých 20 000 korun na základní vybavení. Tehdy ona hledala člověka, který by to dělal, no a já jsem tento projekt vzala. Začínali jsme úplně od nuly.

Děkuji za rozhovor…