Romové v první Československé republice

Rakousko-uherské právní normy ohledně Romu přejala ve víceméně nezměněné podobě také nově vzniklá Československá republika. Základem se stal výnos vídeňského ministerstva vnitra z 14. 9. 1888, podle kterého bylo možné vyhostit Romy s cizí státní příslušností a trestat kočovné Romy.

S rozvíjející industrializací a soustřeďováním obyvatelstva do měst se kočovný způsob života dostával stále více do rozporu s životním stylem a hodnotami většinového obyvatelstva. Začínaly se objevovat petice, ve kterých se občané dožadovali přijetí přísnějších zákonů omezujících pohyb Romů.

V roce 1925 tedy bylo přikročeno ke sčítání romského obyvatelstva. Na Slovensku bylo napočítáno 62 192 Romů, na Moravě 1 994, 579 v Čechách a 79 ve Slezsku.

15. 7. 1927 pak byl přijat zákon č.117/27 Sb. o potulných cikánech, který se vztahoval na kočovné Romy, tuláky a „osoby žijící po cikánském způsobu“. Tyto osoby se musely v roce 1928 podrobit soupisu, na jehož základě bylo vydáno do roku 1938 asi 36 000 tzv. cikánských legitimací, které měly těmto lidem sloužit jako průkazy totožnosti. Mezi postiženými bylo i mnoho neromských kočovníků, trhovců atp. Evidenci vedlo četnické pátrací ústředí v Praze. Kočovat a tábořit bylo možné pouze v rámci jednotlivých rodin na základě kočovnického listu. Zákon dával možnost státní správě vyhlásit pro držitele cikánských legitimací zákaz vstupu na určitá místa, čehož využívaly některé lázně nebo části měst. Kočování se také mohlo stát důvodem k odebrání dětí, ale to se příliš nevyužívalo. Všechna tato opatření diskriminovala především kočovné Romy, mohla se však uplatnit i na Romy usazené. Mnohým Romům byly tzv. cikánské legitimace vystaveny i přesto, že žili po dlouhou dobu usazeni v jednotlivých obcích. Důvodem byla nechuť obcí udělit Romům domovské právo, a tak byli tito usazení Romové úředně považováni za bezdomovce. Zákon o potulných Cikánech společně s nechutí obcí poskytnout Romům domovské právo se stal tehdejší hlavní formou diskriminace Romů.[1]

Zákon z roku 1927 „o potulných cikánech“, jakkoliv byl chápán jako právní regulativ odlišného způsobu života části československých Romů a zároveň jako prostředek jeho asimilativní „nápravy“, je charakteristickým projevem právního, ale i filosofického a etického odklonu od občanského principu hájícího přirozenou rovnost oproti rasové, národnostní, či sociální nerovnosti. Malé „c“ ve slově cikáni, přívlastek „potulní“ a doplnění definice „i ty po cikánsku žijící“ nesly pro okamžik vzniku tohoto singulárního právního předpisu zřetelně stopy sociální definice osob, které jsou objektem tohoto zákona.[2]

Na druhé straně byla první republika dobou, kdy někteří Romové získali střední i vysokoškolské vzdělání (Tomáš Holomek ze Svatobořic v roce 1936 úspěšně ukončil studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze). V roce 1926 byla založena první škola pro romské děti v Užhorodě, kterou si postavili samotní Romové. Ve třicátých letech vznikla hudební škola pro Romy v Košicích. Otázkám spojeným se životem Romů se začali věnovat někteří čeští vzdělanci (indolog V. Lesný a pedagog F. Štampach). I přes diskriminující zákon o potulných cikánech a další zákonná opatření byla zřetelná postupná integrace Romů do společnosti, jež začala už v 19. století.

Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, případně různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Podle statistických údajů byli v Čechách nejpočetněji zastoupeni hudebníci a drobní obchodníci. Na Moravě převládali mezi Romy příležitostní dělníci a nádeníci. Profesní zaměření souviselo s usedlým nebo kočovným způsobem života.[3]

Z vývoje situace Romů za První republiky jsou jasně patrné především následující skutečnosti:

·       Vzrůstající neschopnost Romů přizpůsobovat se podmínkám industriální kapitalistické společnosti a neudržitelnost zachování jejich tradičního způsobu života v těchto nových podmínkách.

·       Vzrůstající netolerance většinového obyvatelstva vůči Romům, která byla kromě odlišného způsobu života způsobena také narůstající drobnou kriminalitou Romů.

·       Neschopnost a možná také neochota státních orgánů situaci adekvátním způsobem řešit. Za nejlepší řešení „romské otázky“ byla považována represe.

·       Demokratizace společnosti přece jen otevřela Romům nové možnosti a umožnila jim najít nové uplatnění.

1.1.1        Nacistická genocida Romů v Protektorátu Čechy a Morava

Nástup nacismu představoval pro Romy podobnou katastrofu jako pro evropské Židy. Romové byli nacisty považováni za podlidi bez práva na život. Již v roce 1933 byla v Německu zavedena první protiromská opatření jako zákaz sňatků s árijci, zákaz kočování apod. Od roku 1935 pak začaly v Německu vznikat první internační tábory, kde byli Romové internováni za účelem postupné likvidace.

Vyhlazovací politiku uplatňovali nacisté vůči Romům na všech okupovaných územích včetně Protektorátu Čechy a Morava.

Československé úřady (četnictvo) měly již před okupací evidenci o tzv. „potulných cikánech“. Tuto evidenci pak nacisté využili při likvidaci Romů.

Nejprve bylo v roce 1940 Romům zakázáno kočovat a bylo jim nařízeno usadit se v domovské obci či místě posledního pobytu. Současně byly zřízeny v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu pracovně kárné tábory, které však nebyly určeny výhradně pro internaci Romů.

V roce 1942 bylo však na území protektorátu vydáno nařízení o „potírání cikánského zlořádu“ (které platilo v Německu od toku 1938). Na základě tohoto nařízení začalo hromadné zatýkání Romů, kteří byli umísťování do obou táborů. Protože oba tábory měly nedostatečnou kapacitu, umírali vězňové následkem špatných podmínek, podvýživy a krutého zacházení. Pro většinu však byly tyto tábory jen přestupní stanicí do likvidačních táborů v Osvětimi.

Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi 4 870 Romů z protektorátu. Po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo 583 bývalých romských vězňů. V evropském měřítku se počet romských obětí nacismu odhaduje na 200 000 – 300 000.

1.1.2        Romové v Československu po roce 1945

V Čechách a na Moravě se nacistům podařilo v průběhu okupaci zlikvidovat v podstatě celou romskou populaci. Přežila jen asi desetina původního romského obyvatelstva (500 – 600 osob).

Po roce 1945 začali za prací přicházet Romové z romských osad na Slovensku, kde byly i jejich podmínky a způsob života značně odlišné než u Romů českých. Jednalo se o poměrně rozsáhlou migrační vlnu, kdy již v roce 1947 bylo na českém území napočítáno přes 16 000 Romů, kteří se usazovali především v pohraničí a průmyslových oblastech severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo.

Tento příliv slovenských Romů představoval problém jak pro Čechy, kteří se museli vyrovnávat s náhlou přítomností kulturně odlišného elementu, tak pro Romy samotné, pro které znamenalo stěhování přerušení tradičních rodových vazeb a nutnost adaptovat se na nové prostředí.

Po roce 1948 byli Romové nejprve formálně zrovnoprávněni (zrušením diskriminačního zákona č. 117/27 Sb.), ovšem společensky zůstali na okraji.

Pro komunistický režim představovali Romové problém, který byla snaha řešit prostřednictvím administrativních a represivních opatření bez ohledu na zájmy a potřeby Romů.

Za nebezpečné a společensky nežádoucí byly považovány především velké romské osady a enklávy. Bylo rozhodnuto tyto osady zrušit a prostřednictvím nuceného přestěhování rozptýlit Romy pokud možno rovnoměrně po celém území republiky. Od druhé poloviny 50. let tak byla zahájena politika asimilace Romů.

Nejprve bylo zlikvidováno kočování zákonem č. 74/58 o trvalém usídlení kočujících osob. Na základě tohoto zákona byl proveden soupis těchto osob, z nichž část tvořili Romové. Nejvýrazněji se zákon dotkl skupiny tradičně kočovných olašských Romů, ale postiženi byli i mnozí slovenští Romové, kteří přijížděli do českých zemí za prací. Na základě prováděcích předpisů potom měly osoby označené za „kočovníky“ zákaz vzdalovat se bez povolení z míst, kam byli usazeni.

Od počátku 60. let zaváděly tehdejší národní výbory zvláštní seznamy Romů bydlících v jednotlivých místech. V roce 1965 bylo na základě usnesení vlády rozhodnuto o „rozptylu“ romského obyvatelstva. Usnesení bylo spíše plánem na likvidaci nevyhovujících romských osad a „rozptýlení“ jejich obyvatel na různá místa. Bylo zlikvidováno 2 700 chatrčí. Asi 3 000 rodin bylo přesídleno v rámci Slovenska a 494 rodin do Čech. Do roku 1970 se 109 rodin přesídlených do českých zemí vrátilo na Slovensko. Uvnitř českých zemí se likvidace dotkla 49 „nežádoucích cikánských soustředění“, což znamenalo přesídlení 435 rodin.

Tento plán se prováděl do roku 1968. Na jedné straně došlo k likvidaci hygienicky a sociálně nejhorších romských osad, na druhé straně se narušily tradiční sociální vazby uvnitř romské komunity. Přesídlením zanikal také tradiční hodnotový řád platný uvnitř romských komunit. Tradiční romská kultura a romský jazyk byly označeny za přežitek a Romové byli nabádáni k tomu, aby neučili své děti romsky. Tehdejší režim ovšem poněkud zlepšil zdravotní a sociální péči.

V roce 1968 došlo k jisté celospolečenské demokratizaci poměrů. Využili toho i Romové a založili první romskou organizaci, Svaz Cikánů – Romů. Svaz se snažil udržovat a propagovat romskou kulturu a pomáhat Romům při řešení sociálních problémů. Od počátku 70. let vyhlásily státní orgány program tzv. společenské integrace Romů a částečné podpory se dostalo také romskému jazyku. Na mezinárodní úrovni se Romové z Československa aktivně podíleli na ustavení Mezinárodní romské unie. Jejich činnost však skončila v roce 1973, kdy byl Svaz Cikánů – Romů na nátlak státních orgánů zrušen. Od poloviny 70. let se začala znovu uplatňovat asimilační politika (zákaz romského jazyka, sterilizace romských žen atp.).

Atmosféra se poněkud uvolnila až v polovině 80. let, kdy bylo možné v malých nákladech publikovat v romštině a začít hovořit o romské kultuře.[4]

Výsledky socialistického experimentu a jejich dopad jak na život a situaci samotných Romů, tak na jejich vztahy s bílou většinou jsou značně rozporuplné.

Především je třeba konstatovat, že cíle deklarované v oficiálních dokumentech nebyly důsledně plněny. Deklarace se lišily od reality. Projevovala se bezradnost a nedůslednost. K zabezpečení úkolů nebyly uplatněny jinak běžně užívané mocenské nástroje.[5]

Nejvýznamnější změnou byl nepochybně sociální vzestup. Skupina nezávislých expertů konstatovala v roce 1990, že žádný z dílčích aspektů tzv. romské problematiky neprodělal v přecházejících čtyřiceti letech tak významnou pozitivní změnu, jako sociální úroveň. Tento vývoj v českých zemích pronikavě změnil životní styl Romů a ve všech hlediscích jej přiblížil úrovni ostatního obyvatelstva.

Na druhé straně protektorský způsob, jakým byly potřeby Romů zabezpečovány, pokřivil jejich pohled na vlastní rozvoj. Zvykli si na způsob, jakým se jim dostává sociální ochrany, hmotných statků, garance zaměstnání apod.[6]

Tato změna se výrazně promítla také do vztahů mezi majoritou a Romy. Dříve byla hlavní překážkou dobrého soužití především nedůvěra k odlišné kultuře a zvykům (na obou stranách), obavy z drobné kriminality Romů (na straně Čechů) a strach z represí (na straně Romů). V současné době nahlíží celá řada gádžů na Romy jako na parazity, kteří žijí ze sociálních dávek, tedy „z peněz nás všech“. Toto pomyšlení naplňuje nejednoho Čecha zlobou, pocitem nespravedlnosti, rozhořčením a závistí.

Z jiného pohledu by ovšem bylo možné konstatovat, že minulý režim vykonal ve sledovaném období mnohé, často tlakem, o jehož úměrnosti lze pochybovat, aby Romům pomohl přizpůsobit se životním zvyklostem a standardům země, v níž žijí. Je možné předpokládat, že většina Romů tyto standardy a zvyklosti zná a většina i respektuje, popř. nerespektuje, ale při jejich znalosti.[7]

Na vztah Romů a gádžů to má opět negativní dopad. Většinové společnosti totiž výše uvedená skutečnost samozřejmě neušla a Češi se tedy domnívají, že není sebemenší důvod k „nerespektování norem“ ze strany Romů zaujímat jakkoliv shovívavý postoj. To, že většina Romů tyto normy víceméně dodržuje, nehraje roli. Tito Romové „nejsou vidět“, tudíž se o ně majoritní společnost nezajímá. „Rom“ tak zůstává nadále pro celou řadu Čechů synonymem pro sociálně nepřizpůsobivého příživníka a zločince.

Konečně je třeba říci, že komunistický režim měl jen minimální zájem o rozvoj, zachování a využití kultury Romů. Docházelo spíše k potlačování jejich projevů a nemožnosti prezentace vlastních názorů a zájmů.[8]

Romové neměli možnost prezentovat se v majoritní společnosti ničím pozitivním, co by bylo „jejich“. U Čechů tak vznikl pocit, že Romové nám nemají co nabídnout a jsou tedy naší společnosti skutečně jen přítěží. U Romů pak byl tímto způsobem vypěstován určitý pocit méněcennosti, vykořenění a neúcta k vlastní identitě a vlastním tradicím. Jasným důkazem toho je to, že při oficiálním sčítání lidu se k romské národnosti hlásí jen zanedbatelné procento Romů.

1.1.3        Romové po roce 1989

Po listopadu 1989 se podmínky Romů v ČR změnily hned v několika ohledech.

Ve vztahu Romové a stát přestali být Romové pouze „pasivním problémem“ byrokraticky a necitlivě řešeným shora. Dostali možnost zapojit se do politického života (např. Emil Ščuka, Petr Tulia) a zakládat vlastní organizace a iniciativy (ROI, Dživas, Mezinárodní romská unie, Demokratická aliance Romů). Dostali také prostor v médiích (cyklus Romale) a začali vydávat vlastní publikace (časopis Lačho Lav v romštině).

Přehodnocen byl také postoj státu k romské menšině. Při federálním ministerstvu práce a sociálních věcí byla v roce 1990 zřízena skupina expertů složená ze zástupců státní správy a vědeckých a specializovaných institucí. Tato skupina spolu s romskou reprezentací vypracovala Návrh zásad státní politiky společenského vzestupu romského obyvatelstva v ČSFR a iniciovala přijetí usnesení vlády číslo 619 Zásady politiky vlády České a Slovenské Federativní Republiky k romské menšině. Na základě tohoto usnesení byli Romové oficiálně uznáni jako národnostní menšina a byla jim tak alespoň formálně zajištěna práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod. Začaly být vyvíjeny speciální rozvojové programu s cílem odstranit sociální nerovnost Romů. Důraz byl také kladen na nutnou reformu školství a na rozvoj tolerantního prostředí ve společnosti.

V roce 1996 dal předseda Rady pro národnosti P. Bratinka podnět k založení Pracovní skupiny pro záležitosti občanů ČR romské národnosti, která měla mimo jiné monitorovat oblasti s častějším výskytem rasisticky motivovaných konfliktů a předkládat návrhy k řešení problémů.

Jedním z výsledků práce skupiny byla Zpráva o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě (tzv. Bratinkova zpráva). Zpráva analyzovala problémy vyplývající ze soužití Romů a majority, její součástí byl i sociologický průzkum zaměřený na jednotlivé aspekty soužití s Romy. Zpráva se zabývala také problémy romských dětí:

Od samého počátku je většina romských dětí v roli outsiderů již předem považovaných jak ve vlastní komunitě, tak i školou za neúspěšné a je pouze otázkou času, kdy takovýto žák bude přeřazen do zvláštní školy. Velká část učitelů – elementaristů (ne-li většina) postupuje v pedagogických metodách podle schématu natírání romských dětí na bílo, přičemž neuvažují o tom, že romský žák je stejně hodnotným klientem jako každý jiný, a to se všemi specifickými vstupními vlastnostmi. Pro romské dítě bývá vstup do standardní základní školy spíše šokem, který pouze potvrzuje nemožnost jeho důstojné integrace do společnosti.[9]

V roce 1997 vláda rozhodla o vzniku meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, jež měla převzít další iniciativu.

Mezi další vládní dokumenty patří např. usnesení vlády č. 279 o koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti z 7. dubna 1999, (kde jsou stanoveny úkoly pro jednotlivé instituce) či  Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti. První verzi tohoto dokumentu přijala vláda ČR v létě 2000, druhou pak na jaře 2002. Důraz je kladen zejména na integraci Romů do společnosti, na uznání Romů jako svébytné národnostní menšiny. Celkovým cílem je dosáhnout do dvaceti let bezkonfliktního soužití romských komunit s ostatní společností, přičemž mezi dílčí cíle patří bezpečnost, odstranění vnějších a vnitřních překážek začlenění Romů do společnosti, sociální „povznesení“ romské komunity, emancipace a vznik romské reprezentace, rozvoj romské kultury a jazyka a samozřejmě také vytvoření tolerantního prostředí ve společnosti. Také zde je věnována pozornost vzdělávání romských dětí:

6.1. Nelze jednostranně uvažovat o přizpůsobení romských dětí školskému systému.

Tento systém se musí naopak přizpůsobit dětem. Úplné nebo podstatné přizpůsobení dětí by ostatně nebylo žádoucí. Romské děti se samy přizpůsobit nedokáží a jejich rodiny jim v tom neumí pomoci. Pro romské děti, jaké jsou, musí školský systém vytvořit školu, která je vzdělá dle jejich možností a potřeb, která pro ně bude přitažlivá stejně jako pro všechny ostatní děti a do které je rodiče budou rádi posílat. Metody (pedagogické, psychologické) k dosažení těchto cílů jsou známé. Jde jen o vůli tyto metody uplatňovat a uhradit zvýšené náklady s tím spojené. Částky dnes do vzdělání romských dětí vkládané se v blízké budoucnosti vrátí snížením nákladů na financování nezaměstnanosti, sociálních dávek a nákladů na řešení interetnických konfliktů.

6.10. Vyrovnávací třídy jsou považovány za nejúčinnější cestu k postupnému omezování zvláštních škol. Romské děti mají v důsledku odlišné rodinné výchovy nedostatky ve strukturaci pojmů, ve vyučovacím jazyce a v pojetí kázně. Všechny tyto nedostatky lze odstranit vhodným výchovně-vzdělávacím úsilím. Poté může žák bez problému pokračovat ve vzdělávání v některém programu základní školy.

6.21. Při výchově romských dětí, ale také při multikulturní výchově všech dětí, budou školy a učitelé klást důraz na romské vzory - slavné osobnosti romské identity, jako jsou zpěváci, sportovci, spisovatelé apod. V USA je pod portrétem vzorů ve škole uvedeno nejčastěji Play it cool, stay in school - Buď frajer, zůstaň ve škole. Základní školy by si měly zvát na besedy romské středoškoláky a střední školy, kam chodí Romové, romské vysokoškoláky.“ Výběr z „Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti.[10]

Vládní Koncepce romské integrace z roku 2002 je v podstatě obohacením předcházejícího dokumentu. Vychází z kombinace tří oblastí dané problematiky – lidsko-právní, národnostní a socio-kulturní. Tento vládní dokument je přijímán i v odborných kruzích jako zatím nejlepší pokus vlády o řešení situace soužití s Romy. O vzdělávání romských dětí se zde píše:

6.9. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v naprosté většině již není zřizovatelem škol a nemůže tedy jako v minulosti uplatňovat přímé metody jejich řízení. Není však přípustné, aby stát ponechal zavádění vyrovnávacích postupů ve vzdělávání pouze na zřizovatelích, neboť mu zůstává odpovědnost za plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv o lidských právech. Ministerstvo může využít řadu nepřímých motivačních nástrojů. Významnou roli v dalším rozšiřování počtu škol, které využijí možnosti ustanovení funkce asistenta pedagoga a zřízení přípravného ročníku, hraje zprostředkování motivujících informací. Ministerstvo může též napomoci šíření praktických zkušeností s využíváním těchto postupů prostřednictvím vzdělávací nabídky pedagogických center a Institutu pedagogicko-psychologického poradenství. Vláda proto usnesením ze dne 7. listopadu 2001 č. 1145 uložila ministru školství, mládeže a tělovýchovy průběžně zintenzivňovat podporu a propagaci zřizování přípravných tříd a funkce vychovatel - asistent učitele s cílem rozšířit tyto formy vyrovnávacích postupů systematicky tam, kde se  u romských žáků projevují vzdělávací problémy a přípravné třídy a funkce vychovatel - asistent učitele dosud zřízeny nebyly.[11]

Kromě těchto pozitivních trendů se dnes Romové potýkají s celou řadou nových problémů. Tím největším je bezpochyby nezaměstnanost, která je dílem způsobena převažující nízkou kvalifikací Romů, dílem skrytou rasovou diskriminací. Situaci se Romové opět snaží řešit zneužíváním sociálního systému, kriminalitou a nově pokusy získat azyl a s ním spojené sociální výhody v některé z jiných západních zemí, zejména ve Velké Británii.

Nesmíme zapomínat na množící se projevy rasové nesnášenlivosti, především ze strany příslušníků tzv. Skinheads.

Dalším velice závažným problémem některých romských komunit u nás je lichva. Ve snaze alespoň dočasně zlepšit svou finanční situaci si Romové půjčují peníze na vysoký úrok od lichvářů (obvykle také Romů), kteří pak dluh včetně úroků tvrdě vymáhají.

Na jedné straně se tedy dnes pro Romy dělá víc než kdykoliv v historii, přičemž jako obzvláště pozitivní lze hodnotit skutečnost, že k většině aktivit dochází za účasti Romů nebo dokonce přímo z jejich iniciativy. Na druhé straně jsou zde nové palčivé problémy, které se celé řadě romských rodin jeví jako neřešitelné. Veškeré tyto problémy se přitom dotýkají také romských dětí.

Jenom tak pro zajímavost - kdo z vás věděl, že se náckům podařilo zlikvidovat opravdu skoro celou populaci českých romů? A že tomu napomohla "vzorná" česká registrace? Vzpomínáte si na Garthovu orwellovskou vizi vyhlazování homosexuálů?
Další část diplomky - která se zabývá romským jazykem apod., asi přeskočím. Nebo vyberu jenom to nejzajímavější. Každopádně se budu snažit co nejdříve začít s tou praktickou částí, která mě osobně velice zaujala.

Repulsion