Tak tu sedíme a pijeme víno, co nám Tvůj tatík natáhl ze sklepa, barbarsky k němu pojídáme meruňky. Rýpeme se prsty v ubruse – vytahujeme nitě. Jenže ty Tvoje, ne nitě, prsty, jsou mnohem jemnější. Tak tu sedíme a Ty se směješ a zakláníš hlavu, já s pocitem provinilce se musím taky smát, pozoruji tu nádhernou hlavu tolik se podobající bustě Palas Athény a postupně si uvědomuji, že se po dlouhé době směji opravdu od srdce. Tak tu sedíme každý s rukou na skleničce, řešíme jestli se párky dávají do vody vroucí, a já svírám skleničku tak pevně, až klouby ztratily svou přirozenou barvu, jen proto, že nemohou svírat Tebe. Tak tu sedíme a vzájemně se přesvědčujeme o našich neschopnostech, pak mě vytahuješ do obýváku a vyzvídáš, zda-li umím hrát na klavír. Já ačkoli neumím, přesto za něj usedám, přehrávám ony dvě nacvičené melodie a během vzpomínání na akordy pozoruji, jak vlastní prsty hladí klávesy jen pro Tebe. Tak tu sedíme hodiny ubíhajíc, vyprávíš mi o své antipatii k mobilům, přesto si jej ode mne půjčuješ a já se tisknu k Tobě, abych Ti ukázal podrobnosti menu, ale raději bych se k Tobě tisknul z jiného důvodu. A tak tu sedíme a Ty netušíš nic o mých citech, možná díky tomu jsi tak uvolněná. Jak čas plyne vyprovázíš mne na autobus, říkáš abych zas někdy přijel a nemáš vůbec ponětí, kolik se v těch pár slovech pro mne skrývá naděje… |