Slunce svítí a ty nic netušíš. Objetí, polibky, veselost, smích, radost. A mě je těžko. Hodně těžko. Dívám se na rozpustilý úsměv kudrnatého stvoření a sbírám odvahu. Ale proč? Máš skoro všechno. Ano. Skoro. Proč mě neposloucháš? Proč mi neodpovídáš? Haló já jsem tady! To co děláme se mi nelíbí, to kam směřujeme se mi nelíbí, ale ty se mnou nemluvíš. Ty, mě totiž slyšet nechceš…
   Padla tma.
   „A dál?“
   „Co dál? Dál už nic.“
   „Jak nic?! Vždyť…“ Zklamané oči hledající po pokoji něco. Cokoli čeho se chytit. Prudké pohyby, rychlá chůze sem a tam. Zmatek, nepochopení. Nakonec převážil pocit zrady a hněvu.
   „Proč!?!“
   Jak to vysvětlit? Jak říct, že jeden pocit vystřídal druhý? Jak říct, že to co k tobě teď cítím je víc než co jiného lítost? Těžko. Odpaluješ mé chabé lživé důvody, tušíš, že je za tím něco víc. Víš to stejně dobře jako já. A nechceš se to dozvědět stejně jako ti to nechci sdělit. Co už. Poté mě obviňuješ, vyhrožuješ a nasazuješ tu nejbrutálnější zbraň – slzy… A přece mi končíš v náručí.
   Již po několikáté stejná myšlenka. Tahle noc byla chyba. Nemělo to sem zajít. A kdo se stal pánem situace?...
   Překvapuješ mne. Pár opatrných slov, snažících se co nejvíce předejít nedorozumění. Jedna postel, dvě těla. A pak vášeň. Vášeň v euforii, vášeň v bolesti, vášeň v rozkoši. Vášeň, ale vášeň bez lásky. Krademe, bereme, rveme! Co největší kusy jen pro sebe. Dost bylo rozdávání. Stejné pohyby, stejné doteky, ale jiný smysl. Já!
   Cože, já? Ano ta bytost co si uvědomuje svou existenci. Ta bytost co má právo rozhodovat sama za sebe. Slyšíš? Sama za sebe!...
   Chladné ráno, nehřející světlo slunce se dere do pokoje. Pomalu sbalit věci. Pobrat co ještě jde a zmizet. Pryč. Cože? Snídaně? Budiž. Jenom se nesetkat pohledem. Pozor na ty oči!...
   Studená zdvořilost:
   „Ještě kousek?“
   „Ne, děkuji.“
   „Kdy ti to jede?“
   „Za hodinu.“
   „Doprovodím tě.“
   „Dobře.“
   Malicherností naplněná chůze. Ze setrvačnosti uchopená ruka. Odmítavé gesto, pár pohrdavých slov. Urážíš se a odvracíš. Pak už vlak, schůdky, kupé, otevřené okno, ne! Ne. Přímý pohled z očí do očí. Bravo. Gratuluju. Mám se cítit provinile? Perfektní. Není většího zrádce. Vážně. Ale víš co? I přesto se takhle cítím líp. Praskly ty obruče…