Svou náruč nejistot

tedˇ přenesu do vázy štíhlé šíje

jak labutí

a ještě po mamince

a mince pochyb

mezerou do prasátka

mýdlové bubliny snù

snad ven a na šnˇùru

atˇvyletí

vzhůru až k azuru

já však to sama vezmu raděj zkrátka

zůstanu tady

v hranicích ticha

a s časem ve dlaních

ve stínu ztichlých modřínù

pak sama sobě znovu prominu

že opět málo

užila jsem dneška

ne, netrpím

a každý den se přečká

když jiná váza voní vzpominkami

mé bubliny lítají nad palmami

a všechno najde si svùj čas

a tak tu čekám

životu