A byla rána bolavá
rozdolována uprostřed kašny na náměstí
vyšli jsme s kostkou cukru
mezi zuby
kolem nestáli žádní diváci
i když jsem utíkala arénou
škoda že s botou
škoda že jen s jednou
děravou
mlha se do mě prosmykla
jako by zhouslili housky na nábřeží
padají jako vánice
skrz krk ptáků
na řece
bílé opice těsta
rozkliň mne tedy
na temeni těhotná dechem
průsvitním kůží
rozkliň mne lehce
jako žula sebejistě
vystuží Einsteinovu tvář
v okamžiku poznání
že světlo neexistuje
že jsme jen odraz kaluží
tak prosím
rozkliň mne
zažehni ženu
než přijde má NEMOpauza
a já se vnořím
do podmoří
ženou zažehnána