O knížce, která se spletla

Jedna knížka pro kluky
vzala kluka do ruky,
nevěděla, že se spletla,
a celý den si v něm četla.

Ráno první stránku, na ní
smutnou báseň o vstávání.
Přeskočila radši řádek,
jak se dělá nepořádek,
ale nedočetla ani
ke kaluži po snídani,
obrátila honem list
a začala jiný číst.

Avšak tahle nová strana
je zas celá roztrhaná.

Lezou, leží, klečí na ní,
klouzají se ze všech strání
zbrusu nová kaťata,
až jsou samá záplata.

Obrátí, a z další strany
čouhá na ni rozeřvaný
krk anebo přímo chřtán,
pusa tákhle dokořán.
Celou zimu, jaro, léto
křičí to z ní, ječí, řve to,
jako když to jehla píchne,
na podzim to neutichne.
Ruce tomu pomáhají,
covezmou, otloukají,
co leží, do toho buší...

Až si knížka zacpe uši,
přelistuje rozeřvance
a je na poslední stránce.

Obrázek tu na ni kouká
jako husa do klobouka:
tvář, a ta je zcela němá,
pusu nemá, uši nemá,
nevidí a neslyší.
Jako ticho nejtišší
neodpoví na otázku.
Řveš na to jak do dubu
a to, co je na obrázku,
neřekne ti ani bú.

Jsou to zkrátka hrozná muka
číst si místo knížek kluka.
Je to zkrátka hrozná věc
číst kluka až na konec.

Tak i knížka, co se spletla,
nikdy už ho nedočetla.

Vypadala po tom čtení
zrovna jako umučení:
rozbitá jak starý hrad,
šla raději pod stůl spát,
bez hřbetu a bez růžků
ustlala si podušku,
až do rána — ouvej ach —
třásla se a měla strach.