Jednou v pátek jsme jeli s kamarády stanovat do nádherného údolí. Po třech hodinách jízdy vlakem jsme celí rozlámaní vystoupili na malém nádraží.

Když jsme procházeli vesničkou, nakoupili jsme nějaké jídlo a vydali jsme se na cestu k tábořišti. Bylo to opravdu nádherné místo. Údolím protékala malá říčka, byla tam louka, za níž byl temný les. Když jsme dorazili na místo, hned jsme se pustili do stavění stanů, protože se začalo stmívat. Potom jsme si udělali táborák, abychom si mohli k večeři opéct buřty.

Po chvíli vyšel z lesa starý pán a zamířil k vesnici. Když nás míjel, pozdravili jsme se a on nám povídá: „Neměli byste tady stanovat, protože se říká, že tady straší. Navíc dneska utekl z nedaleké věznice vězeň, kterej prej někoho zabil!“

Trochu nás to sice vylekalo, ale pak jsme si řekli, že nebudeme věřit nějakému bláznivému dědovi.

Asi do jedné hodiny v noci jsme seděli u táboráku. Potom jsme si dali dobrou noc a zalezli jsme do stanů. V jednom spali kluci, ve druhém holky.

Hned jsem usnula. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se vzbudila, ale byla pořádná tma. Ze stanu, ve kterém spali kluci, se ozývalo chrápání, v nedalekém lese zahoukala sova.

Zavřela jsem oči a pokoušela se znovu usnout. Když vtom jsem zaslechla podivný šramot a dupání. Rychle jsem vzbudila kamarádku.

„Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se vyděšeně, protože se dupání přiblížilo.

Eva se posadila. „Slyším,“ zašeptala. „To bude určitě ten vězeň. Co budeme dělat?“

Pokoušela jsem se najít baterku. Marně.

To už nespala ani Markéta. „Holky, co blbnete? Proč nechrápete?“ řekla rozespale. Pak nočního návštěvníka taky uslyšela. Dokonce narazil do stanu.

„Co když nás zabije?“ řekla Eva rozechvělým hlasem.

Vzala jsem mobil a rychle jsem našla číslo na Michala, který spal ve vedlejším stanu. Ticho prořízlo zvonění Michalova mobilu. Šramot v tu chvíli ustal.

„Co je?“ zamumlal Michal do telefonu.

„Je tady!“ zašeptala jsem.

„Co? Kdo?“ nechápal Michal.

„Ten vrah!“ řekla jsem.

„Ty vole, to jsou blbý fóry, koukejte chrápat,“ odpověděl Michal a zavěsil.

Hodila jsem telefon vztekle do kouta a řekla jsem holkám, že se podíváme ven. V tu chvíli Eva konečně nahmatala baterku.

Potichu jsem otevírala zip na stanu. „Evo, až to otevřu, tak mu posvítíš do očí, aby neviděl!“

Co nejrychleji jsme vylezly s Evou ven a posvítily jsme do místa, odkud už zase bylo slyšet podivné dupání. Místo vraha si to kolem nás šupajdila ovce, která asi utekla někomu z vesnice. Začaly jsme se smát.

Ráno Michal vůbec nevěděl, že jsme mu v noci volaly. Raději jsme mlčely, aby se nám kluci nesmáli.