Co se to děje v Lampově bosé hlavě? Vždyť slyší písně hlasů chlapeckých! Nerozumí však jejich řeči. Je podivně krásná…

                    „Endy běž vyvenčit Bedřicha!“ nese se bytem věžáku panelového z pater posledních, hlasem ženským, líbivým a měkkým.

                    „Hoho, co to? Jaks to říkala? To by se mělo…“

                    Nejpobavenější tímto roztomilým dialogem byl nesporně pes Endy, který vyrozuměl, že má jít vyvenčit pána svého a již ocasem radostně na něj vrtí.

                    „Co jsem říkala? No abys s ním šel ven, ne?“

                    „Já ho nebo on mě?“ táže se Bedřich zmaten.

                    „Ale běžte se už oba společně…“

                    „No konečně rozumná řeč. Tak my jdem.“

                    „Jděte a nevracejte se zas jak prasata!“ hlaholí starostlivý hlas matčin. Vskutku to s nimi nemá lehké. Od té doby, co je sama na psa a dva své syny, tak si někdy plete, kdo koho vlastně venčí. Až to pletení omylné, téměř jako jakýsi syndrom vyznívá. Vyznívá a z matky na syna přechází fenomén syndromu. Dokonce tak mocně, že Bedřichovi známí kamarádi říkají tomu všemu syndrom Bedřichův, netuše že původcem jest jeho matka.

                    Ale zanechme již úvah jalových, neboť Béďa a jeho pes společně radostně dolů schodištěm kráčí.

                    Byl zrovna počátek prázdnin letních, pročež měl Bedřich Mlsánek náladu skvělou. Ta se přenášela na druha jeho čtyřnohého, psího věrného, drsně chlupatého, který se již dočkati nemohl a těšil se bezmezně na to, až najde a zblajzne zas něco dobrého a voňavého.

                    „Ne abys žral zas každé hovno, které po cestě najdeš!“

                    „Čuně vepřové…“ pravil Béďa psovi tónem laskavým.

                    Endy měl totiž tuze rád fekálie, které s oblibou mlsal, což se u některých dvojnožců nesetkávalo kupodivu s ohlasem kladným a příznivým. Nechápal proč je plísněn za likvidaci nestrávené stravy. Osobně tuto činnost vnímal jako velmi prospěšnou, zdravotně policejní, tudíž společenskou a veskrze hygienickou. Byl skutečným drsňákem po výborných rodičích. Otec jezevčík drsnosrstý, matka pepř a sůl kníračice. Nebo to bylo opačně? To Endy nevěděl a bylo mu to úplně fuk. Každopádně zdědil po obou to nejlepší. Byl skvělý norník a excelentní drogař.

                    Často našel něco, čím se dalo naprosto zfrčet. Nedávno skonal téměř, když vypil přípravek na mytí oken Iron. Otravu naštěstí přežil a nejenže o čich nepřišel a chuti neztratil, ale ještě něco navíc získal. Vzájemné telepatické spojení s páníčkem Bedříškem Mlsánkem. Proto Béďa věděl na co Endy myslí a preventivně ho káral za včerejšek.

                    Sešli schodištěm dolů před dům a vyrazili směrem k řece. Za prvním rohem potkali přítele Nedorosta Františka.

                    „Nazdar Bony!“ zahlaholil Béďa přezdívkou Nedorosta Franty.

                    „Čau Béďo. Tak co ty hovnožroute?“ Bony hladí Endyho, což se však vzápětí ukázalo býti chybou hrubou, neboť Bony měl ruce vymydleny čerstvě a to právě Endy nesnášel. Udělalo se mu špatně od žaludku a vrhnul Bonymu do dlaně lejno parádní. Načež se udělalo od žaludku blbě i Bonymu, pročež zablil Endyho drsnosrstá záda.

                    Béďá Mlsánek sledoval celý výjev v údivu němém. Něco takového ještě neviděl. Začal řvát smíchy.

                    „To je humáč! Endy ty hovado, tos teda posral!“ láteřící Bony má dlaň, co právě nevoní a potřebuje mýdlo.

                    „Tys blitec odporný, co psa mi zprasil. Sám ty hovadem jsi.“ zastává se Béďa Endyho.

                    „Dyť mi hovnem zblil ruku!“

                    „Tak to jdem vyprasit do Bečvy…“

                    „Tak teda jdem.“

                    Dorazili k toku a počali páchat hygienu. Když se důkladně vodou čistou z Bečvy Rožnovské očistili, tak vyrazili procházkou proti proudu. Cestou minuli dva splavy a pokračovali podél oploceného lužního lesíka, ve kterém byla vodárna.

                    Tu však zničehož nic Endy zavětřil, zavyl a vyrazil. Prosvištěl kalužemi, kopřivami a dírou v plotě do džungle stěží prostupné zmizel.

                    „Zpátky Endy! Vrať se sic dám tě svému bratru a budeš v spárech jeho trpěti!“ marně volá Béďa.

                    K tomu nutno podotknouti, že Mlsánkovic bratři city vůči sobě chovají asi jako Kain a Ábel.

                    Vidět Endyho nebylo, leč slyšet až moc. Zdálo se, že štěkot se ozýval s krátkými přestávkami z jednoho a téhož místa.

                    „Asi něco našel. Mělo by se jít za ním.“ pravil Nedorost František.

                    „Pravdu díš, Bony.“ opáčil Mlsánek Bedřich a hbitě přes plot vyrazil. Už se chtěl dát do běhu, ale se zarazil, jelikož zvuk textilního charakteru ho přelud překvapil. Když se otočil, pustil se do smíchu. Na plotu totiž Bonyho visícího viděl. Za kalhoty o rezavý drát ostnatý, sedacími partiemi zavadil, plácal se a visel. Z nových kalhot rvaly se cáry.

                    „Ááá.“ řval Bony řítící se k zemi.

                    Pohled na otrhaného mladíka, plácajícího se blátem byl vskutku zábavný.

                    „Nové kalhoty, matka mě zabije…“ láteří nešťastník.

                    „Na gatě se vyser, hlavně že přežils!“ uklidňuje ho přítel.

                    „Co je s Endym?“ vykřiknou vzápětí oba najednou.

                    Ano štěkot psa ustal. Jak to? Zhynul snad psí rek v močálu smrtí bídnou? V tom oblohu proťal blesk a vzápětí zaduněl hrom. Spustil se liják ukrutný. Chlapce přepadla zlá předtucha.

                    „Oúúú.“ Úpěnlivě vytí zní nad mokřady. Tak žije přítel čtyřnohý! Ale kde? Hoši chaoticky pročesávají terén. Již přepadá je beznaděj, když tu najednou uvidí srdceryvný výjev.

                    Endy s pěnou u huby viřící okolo své osy jako derviš šílený. Ve směru hodinových ručiček vytáčel na čtyřech nohou jakousi spirálu. Vypadalo to, že honí svůj vlastní ocas! Mordou! Ale mordou, ze které trčí trs marihuanového listí. Leží vprostřed více, než malého množství asi metr vysokého indického konopí.

                    „Ty brďo, to budou brka…“ pronesl Béďa. Bony se marně pokouší vzkřísit psa.

                    „Nebuď ho, on to přežije. Jenom se trochu prospí.“ informuje Mlsánek Nedorosta.

                    „Já bych však konzultoval jeho aktuální zdravotní stav s nějakým psím léčitelem či ambulantním veterinářem.“ oponuje Bony mající o Endyho strach.

                    „Na aktuální nebo jakýsi anální stav se vyser. Za chvíli chčíje jak z konve.“ konstatoval Béďa. „Padáme.“

                    Po této kombinaci svého syndromu a brilantní metereologickou prognózou, popadl spícího Endyho a hbitě vyrazil. A to se nemělo stát neb do čehosi nohou narazil a to cosi pružně odrazil. Byl to starý rezavý drát spirálově stočený s otevřeným očkem na konci zahlým.

                    Mladý pan Mlsánek zakopl a upadl i se psem přímo do močálu. Začal v bahně tonouti. Zachránil ho Endy, který se právě probral z marihuanového opojení. Skočil doprostřed močálu obětavě střemhlav a ocelovým stiskem sevřel vlasy Bedřichovy. Netrvalo dlouho a bylo po nebezpečí. Endy vytáhl Bedřicha ke břehu a on již pak bez pomoci, neboť uchopil se haluzí přes močál převislých, vysoukal se na souš.

                    Mezitím na oplátku zachránil Endyho, jehož za ocas uchopila štika a táhla jej ke dnu. Když celá tato trojice spočinula na břehu tak to nebyla trojice, nýbrž čtveřice, jelikkož na konci onoho ocasového řetězce byl pěkný korýš. Tento rak či račice s křečí v klepetu připletl se do tohoto výjevu asi jako slepý k piánu.

                    Po zásluze tak dopadají mlsní korýši, kteří chtějí ocas rybí.

                    Ještě hůře bylo však s Bonym. Byl omráčen a raněn na hlavě drátem, který byl uveden v pohyb nohou Bedřichovou. Opět pomohl nenahraditelný Endy. Počal tak vášnivě lízat Bonyho tváře, až ho napřímil. Želbohu však není šťastné každé vzpřímení, neboť došlo k nešťastnému vzletu. Vzlétnuly totiž Františkovy brýle, které prudkým líznutím vychytily rotaci a obloukem parabolickým až do tůně žbluňkly.

                    A právě to zavinilo kulminaci zoufalství Nedorosta Františka.

                    „Do prdele! Brýle za tři tisíce! Fotr mě zabije!“

                    „Na brýle se vyser. Hlavně, že bude co hulit! A kromě toho, nó teda… Od čeho je potápěč?“

                    „Čeho?“

                    „Víta!“

                    Bélla Bellosz, zpěvák, frontman a leader punkové kapely Les Houmles, byl zmítán hlubokou krizí. Nejednalo se vyjímečně o krizi abstinenční, nýbrž o krizi nadbytku, který vyvolával přetlak. Prozatím z jeho strany k ničemu nehezkému nedošlo a tak v hospodě u Všeléku, ve které seděl vládnula pohoda. Ta tu ostatně panovala téměř vždy.

                    Leč není pohoda jako pohoda a právě Bélla byl jedním z těch, kteří zde dotvářeli nezaměnitelný kolorit čehosi, co lze jen těžko vnímat jako běžnou restaurační provozovnu. U Všeléku měla býti totiž původně kavárna související s galerií a prodejnou.

                    Z původních a naivních představ majitelů vzniklo doupě, kterému noha ctihodného občana zdaleka se vyhla, čehož na škodu býti nemůže.

                    Bélla seděl a přemítal nad korekcemi fázových posuvů jistých blíže nespecifikovaných tachyonových souřadnic. Již asi dvanácté pivo značky „Maxipes 10°“ mu k této náročné myšlenkové činnosti velmi prospívalo.

                    Zde je nutno důrazně podotknouti, že Bellosz byl především géniem v astronomii, astrofyzice a matematice. Jednou si ve škole přečetl matematicko-fyzikální a chemické tabulky. Od té doby je umí nazpaměť.

                    Často proto býval závistivým spolužactvem vysmíván a pochodujícími matematicko-fyzikálně chemickými tabulkami přezdíván. Béllovi to nevadilo, neboť se s hvězdářským dalekohledem do hlubin okolitého kosmu nořil a postojů blbců nedbal.

                    „Dám si ještě jedno a bliju, teda platím.“

                    „Opovaž se!“ ozvalo z opačné strany barového pultu. To právě zaprotestovala servírka Pavla, kterou Bélla společně s ostatními s oblibou zpoza baru sledoval, neboť Pavla patřila k nejproprsenějším servírkám v celé Mezopotámii.   /Mezopotámie = Meziříčí pozn. aut./ Skýtala právě oku lahodící pohled, jelikož ukláněla se za barem nad právě dotočenými Maxipsy.

                    „Blít anebo platit?“ ozvalo se ode dveří.

                    „To první vole.“ sykla servírka.

                    „Neplatím a zatím nebliju. Napiš mi to na sekáč. Právě jsem přišel na to, že jsem impot, hergot fagot teda, že jsem insolvetní a pro dnešek platím kešem.“ blekotal Bélla.

                    Otázku nepoložil nikdo jiný, než právě přicházející Jindřich Čudlík, skoro vtipálek, který občasně ke Všeléku dorazil. Pro svoji neškodnost byl vcelku oblíben. Snažil se prosadit kreslenými anekdotami, ale nevedlo se mu to, poněvadž ani jeho kresbičky, zrovna tak jako texty k oněm obrázkům, vtipné nebyly, což ho neštvalo, protože byl splachovací. Přesto byl v kolektivu oblíben pro svoji družnou a veselou povahu.

                    Nyní to však trochu přehnal. Utahoval si z génia a rozhoupal mu tím žaludek, což nepřineslo nic dobrého. Bélla se snažil doběhnout na WC, leč marně. V pravotočivé zatáčce u barpultu zakopl o vlastní nohu a upadl. Vzápětí již těžce zvracel do keramické nádoby určené k odkládání deštníků, což bylo vcelku v pohodě, až na to, že venku už třetí den v tahu bez přestání lilo a tím pádem byl onen keramický kousek plný. Deštníků. Bélla se marně snažil doplnit obsah.

                    „Ten třináctý Maxipes je neštěstí.“ ozvalo se z rohu místnosti kde u plně obsazeného stolu seděli štamgasti.

                    „Jó, třináctka je třináctka.“ pravil Čudlík usedajíce na židli uvolněnou po Béllovi. „Ale je to inspirace k tomu, abych nakreslil nějaký vtípek.“

                    „Dobytku, hovado, prase!“ hysterčí Pavla. „To si uklidíš!“

                    „Tak jo.“ pravil Bellosz a ještě vleže rozevřel jeden z deštníků. Byl vystřelovací. Díky kvalitní pružině se s obsahem Béllova žaludku detailně seznámili všichni přítomní. Obrovský ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Dá se říct, že byl okamžitý a velmi, velmi spontánní. Vypadalo to jakoby Bélla rozesel zlo. Těžko říct proč nechybělo mnoho k lynčování, zvláště pak ze strany servírky, ale géniovi bylo opravdu těžko. Situaci zachránil Michal Horňák, hospody nájemce, který právě přibyl.

                    „Ježíš, tady je smrad. Vyneste ho, ať se nezabije na schodech.“ pronesl překračujíc Béllovu již bezvládnou postavu.

                    „Tak a já abych to uklízela.“

                    „Vše tomu nasvědčuje.“

                    „Blij a nechej blít. Kdos dnes blitcem, zítra poblitcem býti můžeš.“

                    „Panebože, taková zvrácenost!“

                    „Svatý Bernarde, oroduj za nás…“

                    Tyto a jiné věty moudré Všelékem zněly, až do pozdní zavírací hodiny.