1.
Nad kamennou podlahou vznáší se vrstevnatě nakupené dýmu oblaka, jež vzájemně se do sebe tak prolínají, že rozeznati je, již snad ani jednotlivě nelze.

                    Prostě to připomíná jezevčí brloh čelící vykuřovací agresi, která má za úkol ono nebohé zvíře z nory ven vypudit. Snad ani medvěd, dnem i nocí vykuřovaný v interiéru své jeskyně, nebyl by vytrpěl tolik nesnesitelna původu alergického, jako ten holonohý a bosohlavý adept, jelikož je to právě on, kdo uprostřed kamenné podlahy místnosti meditační, asketicky trpí.

                    Ano je alergický. Mladý plešatec. Již od ranného mládí. Shangra Thenzing Lampa je trýzněn alergií na kouř z vonných tyčinek. Do klidu jeho meditace se neustále vtírá alergen.

                    „Hepčí!“ zaduní klášterní místností hromové kýchnutí.

                    Adept mnišského stavu zoufale zasténá. Jeho tvář, pleš i vyholené obočí, to vše je zbroceno potem.

                    Těžce otevírá oči, neboť zpuchlá oční víčka kladou značný odpor. Vzápětí je zavírá zas, aby mnohost tyčinek vonných alespoň neviděl, když inhalaci eliminovat nedokázal.

                    Jak je vždy nenáviděl! Ty odporné čadící špejle či párátka!

                    Co však dělati mohl? Co by zmohl? Kdyby se Mistrům vzepříti odvážil? Asi byl by vyloučen.

                    A kromě toho byl němý. Odmalička. Komunikoval neverbálně a to ještě ztěží. S někým si rozuměl, až moc a s někým pro změnu vůbec. Dlouho mu trvalo, než si uvědomil čím je jiný, než ostatní. Nemluvil. To už, ale věděl jak moc jsou některé věci důležité pro meditaci. Alespoň pro ostatní. Pro něj to však bylo na obtíž. Byl alergický, už před tím, než To zažil poprvé. A to z toho ještě neměl rozum. Z čeho? To sám přesně nevěděl. Snažil se zdokonalit. Snažil se jít až za To. Bylo a je to stále víc těžší a těžší.

                    Teď sedí tady a teď, v meditační místnosti Chrámu Jednoty a trpí alergií, kterou přede všemi úzkostlivě tají. Proč? Na to se ptal mnohokrát. Pak přišel na to proč asi. Nechtěl rmoutit ostatní. Bylo by mu jich líto, kdyby jeho litovali. Nechtěl a nebyl, ani teď není a nikdy nebude alibistický. Drží se zákona karmy, ale alibi v tom není. To ví on sám a ví to proto, že je upřímný vnitřně i navenek.

                    Teď tu sedí, brečí, hlení a chce se vymanit z onoho jha askeze, které sám dobrovolně zvolil. Sám to jho zvolil, neboť touží Zažít To znovu. A kromě toho ví, že byl vybrán svými bratry v Dharmě proto, aby přijal vnuknutí a pak jim ho tlumočil.

                    Neví jak už dlouho v lotosovém květu sedí. Asi moc dlouho a pořád nic. Žádné vnuknutí, žádné osvícení, žádné satori. Pořád nic. Jenom alergie. Pakárna. „Asi bych se měl věnovat odříkávání manter.“ „Jenže jak, když jsem němý?“ pomyslí sobě Lampa a propadá depresi.

                    „Proč jsem tak slabý? Asi bych měl mantry, alespoň v duchu mysleti a opakovati.“ pokračuje tak ve svých chmurných úvahách.

                    „Co však to najednou se děje? Jakési mravenčení či snad sedacího nervu brnění? Nebo snad negativní dopad několika dnů hladu a žízně? Askezí k šílenství? Proč ne?“ tyto a jiné dotazy klade si sobě němý adept Shangra Thenzing Lampa.

                    Leč pocit neodbytný sílí a sílí, stále více a více, neodbytně a neodbytněji. Ne, Lampu nebralo sraní, jak by se mohl mylně domnívat jedinec žijící v zajetí materialismu, ateismu a západního životního stylu. Bylo to něco mnohem, mnohem hlubšího a zároveň i vyššího. Bylo to všeobjímající. Lampovi se právě ozval Nejvyšší. Ano byl to On. Ředitel všech vesmírů, dimenzí, časoprostorů i mimoprostorů. Šéf Všeho.

                    Jak se to na Lampovi projevilo? Těžko popsat. Není na tomto podřadném a druhořadém světě pero ani štětec, který by hodnověrně vyjevil malbou či fixací slova na papír, pergamen, kámen, dřevo nebo cokoliv jiného výjev, který na Lampovi a hlavně v něm, v jeho nitru právě probíhal.

                    Nuže od začátku. Shangra Thenzing Lampa náhle zneklidněl. Jeho tělo se pojednou rozvibrovalo v jakýchsi podivných křečích. Otevřel do té doby oči své zavřené a zařval, přesto že byl němý. Hadí síla mu dočasně vrátila řeč.

                    „Cože Bože?! Víš to jistě? Nemýlíš se snad? On je tady zas?“ Odpověď přišla vzápětí a to velice razantně. Zlověstný hlas duní hlavou Lampovou.

                    „Jistě, že to vím jistě! Jak si troufáš pochybovat? Už ani stín pochybnosti, sic tě krutě ztrestám! Holoto pochybovačná!“ Lampa strachem téměř omdlel. Smrtelně bledý snaží se napravit chybu. „Netrestej mě prosím! Touhou po Něm hořím! Jak zní jeho jméno a jaké je rasy? Toužením snad asi vytrhám si řasy. Smím doufat, že uzřím Ho asi?“

                    Zdá se, že chyba jest napravena, neboť po těchto verších již Hlas Boží zazněl poněkud klidněji.

                    „Doufat smíš a hledat musíš! Ať se chtíčem nezadusíš! Reinkarnace Velkého Jardy jsou dvojí a ve Všeléku se pojí…“

                    Šok pro adepta mnišského hávu! Rozdvojená reinkarnace jedné a téže duše? Tak to tu ještě nebylo. Copak na to asi řeknou Mistři? „Kde jsou jejich skrýše? Ze které jsou říše? Holobyt či chýše?“ Chrámem se  nesou slova prosebná. Až nyní právě teď poprvé Lampa dnes mluví. Naposled?

                    Každopádně naposled slyší mluvu Prozřetelnosti. „Na soutoku dvou potoků. Tam je najdeš. V téže zemi co byl Jarda, snad jen trochu východněji…“