LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3998
Autor:	minehava
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	06.03.2004 10:24
Počet návštěv:	1300
Počet názorů:	10
Hodnocení:	6

Prolog

dávno zapomenutý a znova vyštrachaný náčrtek jednoho většího kusu. Možná tady zviditelním postupně všechno.

Prvotní polévka

I. Jak jsem vznikla a jak z toho babička onemocněla

Tehdy jsem neměla žádnou mámu tak jako ostatní děti, a tak jsem dětem ve školce vyprávěla, že si mě táta prostě vymyslel. Vznikla jsem někde v jeho hlavě a nakonec jsem k němu přilítla z vesmíru v růžové bublině od žvejkačky Pedro.

Poučovala jsem děti o tom, jaké to je lítat v obrovské bublině a jak se v ní má takové dítě chovat, aby nepraskla, nebo aby se dítě nepřilepilo na její stěny a jednou jsem jim vyprávěla, že na Měsíci jsem viděla nešťastný děti, co před tím skákaly v bublině jako na trampolíně, avšak prorazily ji a pak spadly na Měsíc a ploužily se po něm s olepenýma splasklýma bublinama, který za sebou vláčely jako kdyby měly křídla od smůly.
Některý děti se z toho rozbrečely a soudružka teta Tachecí mi zakázala takový hnusný věci vyprávět. Tvrdila, že si mě nikdo nevymyslel, ale že mě přinesl čáp, protože si to tatínek přál.
Oliver ji opravil, že mě přinesla vrána, protože jsem holka. O svém vlastním vzniku však sám razil teorii, že ho v noci přivezla čarodějnice na koštěti.

Musela jsem se nějak polepšit, tak jsem vysvětlila, že když se těm dětem ty žvejkačkový křídla obalily měsíčním prachem, tak zjistily, že můžou lítat a stali se z nich motýli, a mohli přiletět na zem a když letěli v noci, tak se ve tmě proměňovali v bludičky.

Soudružka teta Tachecí zavolala moji babičku- ředitelku mateřské školy a ještě ostatní soudružky, a musela jsem jim to celý znova vyprávět.
Seděly a poslouchaly a já se při tom dívala na moji babičku, která byla velmi velmi tlustá a došlo mi, že tu bublinu musela nafouknout ona. Nikdo jiný by totiž tak velkou bublinu z pusy jedním dechem vyfouknout nedokázal.
A tak jsem to taky řekla.
Babička se začala smát, jako když se rozezvoní sto zvonů a dala si ruku na své ohromné prso. Pak se smály i soudružky a pak už si toho moc nepamatuji, protože babička v jednu chvíli začala máchat rukou, jakoby se chtěla něčeho chytnout, prsty se jí napnuly jako pařátky a svezla se k zemi. Odvezli ji do nemocnice a od té doby byla nemocná.

II. Jak jsme studovali rozdíly mezi chlapečkem a holčičkou

Bylo to príma, protože už jsem nikdy babičce nemusela říkat "soudružko učitelko", nebo "teto," protože do školky už nechodila a konečně jsem se o ni nemusela dělit s ostatními dětmi. Já jsem do školky chodila dál a vyprávěla jsem jí, co je tam nového.

Zamilovala jsem se do Olivera, protože byl ze všech nejstatečnější, nejstarší a nechytřejší a vypadal úplně jinak, než my ostatní. Děti na něj křičeli: Černoušek Bubu, má černou hubu. To tedy měl.
Oliverovi měli ve sklepě čarodějnici, která mu někdy v noci klepe na okno a říká, že když bude zlobit, tak si ho odnese s sebou zpátky do černočerné noci, ale on se jí ani tmy vůbec nebojí, takže může klidně zlobit.
Zato ale už umí číst, a to mnohem víc písmenek než já a babička dovolila, že k nám Oliver může chodit na štrůdl.
Táta mu říkal ženichu a babička jednou tátovi o paní Oliverové řekla, že je to poběhlice a z Olivera že se stane socijální případ, takže jsem byla zvědavá, jak se to na Oliverovi projeví, ale zatím pořád nic.
S Oliverem jsem si nejradši hrála na Svatbu, ale Oliver si nejradši hrál na Koráb. Hra vrcholila v momentě, kdy koráb troskotal, protože v tu chvíli se měnil v Opuštěný ostrov a hra mohla začít znova. Oliverův otec byl totiž námořník, takže věděl ze všech dětí nejvíc, co takový Koráb a Opuštěný ostrov obnáší.

Babička čím dál častěji sedávala na dvorku v houpacím křesle a jen tak se houpala a dlouhými jehlicemi pletla svetry, šály a rukavice, ačkoli byl srpen. Táta jednou řekl, že je to babí léto, což bylo vidět na první pohled. V pravidelném rytmu nabíralo jedno oko za druhým pobrukovalo si u toho neznámé melodie. Někdy se u toho i rozplakalo, to mě pak pohladilo a řeklo, abych nechytala lelky a šla si hrát.
Bylo mi líto, že je babička tak nemocná, ale když táta odcházel do hospody, chodili jsme s Oliverem na půdu, což bylo jinak zakázaný.
Nebylo však lepšího Korábu, než půdy.
Oliver si vymyslel zákon, že na Ostrově mu musím říkat Mauglí. Já jsem chtěla být Pipi dlouhá punčocha, ale Oliver říkal, že je to blbý a přejmenoval mě na Etiopii, což je prý stát v Africe a Oliver tam brzy s mámou pojede za tátou a taky to prý zní "romanticky." To teda znělo. Mauglí, Etiopie a romanticky byla Oliverova dost oblíbená slova.

Někdy jsme se na palubě svlíkali a porovnávali si těla. Byla jsem proti němu bílá jako syreček.
Oliver měl kůži jako čokoláda i v zimě, černé drátěné vlasy a v přítmí půdy na mě blikal svým bělmem a bílými zuby. Říkal, že si je ani nemusí čistit, protože když se směje, vítr mu je vybělí. (Tak jsem si je taky přestala čistit a pořád jsem se smála. Dokud na to babička nepřišla).
Obdivovala jsem, jak Oliver dokáže zatáhnout břicho až mu vylezla všechna žebra a těšila jsem se, až mi naroste pinďour, jako má on a budu moct čurat, aniž bych si musela sedat.
Sedět na bobku a ještě při tom čůrat, bylo nesmírně ponižující. Ale to bych mu za nic na světě nepřiznala.
A to ani tehdy, když jsme na palubě Korábu objevili lodní deník s nápisem "Lékařský rádce a anatomie lidského těla".

Kromě přenádherných duhových boulí a nádorů všech možných orgánů v něm byla zobrazená i bublina s miminem v ženským břiše a spousta dalších podrobností týkajících se Oliverova pindíka.
Přeslabikoval mi, že se to jmenuje Penis.
Vyobrazená ženská žádný Penis neměla, ba dokonce neměla tam NIC, což mě zdrtilo. Ono NIC dokonce nemělo v knize ani žádný název, který by mohl Oliver přeslabikovat. Pouze ta bublina, ve které se vznášelo zcvrklé mimino na šňůře.

Tohle přece nemůže být pravda!

"Babi, jak jsem se narodila?" sýpala jsem ze schodů, sotva jsem dechu popadala.
"Inu" řekla babička v houpacím křesle, natáhla se pro bleděmodré klubíčko, pak ho roztočila jako káču a na natažený ukazovák se jí navinula vlna.
"Inu", zopakovala, a odmlčela se. Nabrala jehlicí oko, které se natáhlo jako žvejkačka a jen co sklouzlo z jehlice, zase se smrštilo a zmizelo v šále
"až tu šálu dopletu, tak ti to povím."
"A kdy ji dopleteš?"
"Ještě tak devadesát ok a bude to."
"Devadesát ne, to je moc. Za dvacet."
"Tak za třicet. Až jich bude třicet, povím ti to."
"Ne abyste lezli na půdu!"
"Ne, babi!"

Byl zahloubán do lodního deníku. Chtěla jsem po něm, aby se z Mauglího přejmenoval na Penis, ale řekl, že jsem sprostá a že už mi ho nikdy neukáže.
(A taky že neukázal a já jsem přestala klukům ve školce závidět, že můžou čůrat ve stoje a smířila se s tím, že já Nikdy.)

III. Jak jsem zaháněla strach

"Už je třicet ok?" brala jsem schody z půdy po dvou.

Oči měla zavřené, ruce v klíně, pletení složené v košíku na zemi a na tváři jí pohrával spokojený výraz. V mahagonových vlasech jí skrz sluneční paprsky probleskovaly duhové odstíny.
Natáhla ke mě ruku, s očima stále zavřenýma.
Dala jsem jí ruku do veliké dlaně.
"Už mi to povíš?" řekla jsem netrpělivě.
"Viki!" zazpívala v rytmu houpání zase, hlas se jí zhoupnul měkce, jako křeslo z rákosu.
"Tak už mi to řekni! Jak jsem se narodila? A který mámě?" zacloumala jsem křeslem.
Dívala jsem se na babiččinu hlavu, jak se kymácí sem a tam, když v tom konečně otevřela oči a řekla:
"Běž se zeptat tatínka, Viktorko. Běž a řekni, ať hned přijde." Zavřela zase oči.

Vyplázla jsem na ni jazyk.

To jsem neměla dělat. Křeslo se zakymácelo a babička natáhla hlavu k nebi, jakoby si chtěla narovnat záda. Po jehlici, která vykukovala z košíku na zemi lezla malá zelená housenka, babička se dívala do nebe, usmívala se s pootevřenou pusou, jen brada jí poklesla a udělala jí na krku tři ohromné pneumatiky. A křeslo se přestalo houpat. Housenka se dosoukala až nahoru a když nevěděla kudy kam, odlepila se od jehlice a spadla do šály. Pneumatiky na babiččině bradě se nehýbaly. Babičce se stalo něco STRAŠNÝHO.

"Olivere!" zaječela jsem.

Na půdě nebyl. Prošmejdila jsem každý známý kout, jen na místo, kde bylo železné harampádí - různé nářadí po dědečkovi, jsem se neodvážila. (K těžkým zrezivělým kusům železa jsem měla respekt. Ve světle, které sem vnikalo malým oknem, se vznášel prach).

To se jistě zastavil čas a já jsem na světě zůstala dočista sama.

Olivere..?

"Mauuuglííí!" zaúpěl Oliver a po čtyřech se sápal ze tmy. Očichával mě a vydával skřeky jak opičák.

Stála jsem tak jako přimražená.

„Máma ti dá, vypadáš jako prase," řekla jsem.
"Víš co, já budu jako táta a ty budeš máma," navrhl.
"Ne, já budu babička."
Sedla jsem si na rozviklanou židli a dělala jsem, jako že pletu.
„Tak já jsem se jako vrátil z plavby, jo?“, řekl Oliver a zabušil na trám, který znázorňoval dveře.
Zvedla jsem oči od "pletení".
"Koho to sem čerti nesou?"
"No koho asi, vrátil jsem se z Etiopie. Kdepak je náš Oliver?"
"No nééé, kdes byl tak dlouho? Žes byl v hospodě táhne to z tebe na dva kilometry!"
"Nééé", kulil Oliver bělmo a ťukal si na čelo. "V Africe jsem byl! Celej svět jsem obeplul a podívej co jsem Oliverovi přines."
"Ne, musíš říct: Já mám hlad, že bych jed i hřebíky," napověděla jsem Oliverovi.
"Ne, to nebudu říkat."
"Tak dobře."
"Olivere! Táta se vrátil z Afriky! Přivezl ti slona! Pojď se podívat!"
Oliver rychle zašeptal: "Tak teď ty jsi jako jako táta, jo?"
Stoupla jsem si "ke dveřím": "Olivere! Hele co jsem ti přivez!"

Schválně jsem křičela.

Odjakživa jsem si totiž myslela, že mrtví slyší, protože babička mi to říkala. (Vždycky na hřbitově u dědova hrobu jsem musela být potichu, abych ho nerušila. Představovala jsem si, jak mrtví leží pod zemí, pěkně na boku, s ušima přitisknutýma k povrchu zemskému, aby jim nic neuniklo. Když babička vykopávala na dědově hrobu plevel, měla jsem vždycky strach, aby při tom nenarazila na jeho ucho. Ale dělala to s takovou samozřejmostí, že bylo evidentní, že ví, ve kterém místě se dědovo ucho nachází.)

Teď mi to ale došlo. Mrtví neslyší.

"Babička umřela."

Oliver do mě dloubnul do žeber a zazubil se jako lev. UÁÚÚÚÚ!
A pak to nastalo:

"Bááá-bíííí!"

Když nás Oliverova máma a můj táta přišli konečně vysvobodit, stmívalo se, babička už na zahradě nebyla a já jsem ji už nikdy neviděla. Celý svět se zase o něco změnil.

Počet úprav: 10, naposledy upravil(a) 'minehava', 14.03.2004 15:36.

Názory čtenářů

06.03.2004 10:28

fungus2

Líbilo. TIP

06.03.2004 11:36

Albireo

"...došlo mi, že tu bublinu musela nafouknout ona" - to chápu, že z tak velký bubliny zkolabovala :-)
Promiň, to jsem si nedokázal odpustit.
Je to napsané moc hezky, s citem. Je vidět, že jsi měla babičku ráda.
*

06.03.2004 11:40

minehava

člověče Albi, to je přece celý vymyšlený:-)))).... a díky.

06.03.2004 11:41

pilgrim

Zviditelni postupně všechno, prosím. Sice tu čte prózu málo lidí, ale jsou to zato vybraní fajnšmekři :).

06.03.2004 11:42

minehava

jéé, eště chvíli škemrej, to mi dělá dobře, cha cha:-)))))))

06.03.2004 11:43

Albireo

Je to napsaný tak, že člověk věří, že je to ze života.