LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #3817
Autor:	minehava
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	03.03.2004 17:41
Počet návštěv:	757
Počet názorů:	4
Hodnocení:	3
Patří do sbírky:	povidky

Prolog

... to už jste taky možná kdysi četli na jiném serveru.

Škleb

Škleb

Stáváš tam každý den. Na zastávce autobusu se zaseknutým časem.
Stáváš tam jako přízrak, mezi otřískanými lavicemi, procházíš se na strupech poblitých fleků na betonu, pročítáš zdi poplivaných vzkazů a rozhryzaných plakátů. Zalykáš se vůní přepáleného tuku, zažraného do stánku upatlaného od plnotučné hořčice.
Zastávka v osmdesátých letech.

Tebe se to netýká.

Starý žebrák se žlutými nehty vrostlý do kouta přístřešku.
Sedl si sem před dvaceti lety se svou revoltou, na niž dávno zapomněl. Hej probuď se! Šťouchá do něj metač.
„Nemáš žváro, kámo?“ Zakalené oko se probouzí do současnosti. Kroutím hlavou a bezdomovec vrací hlavu na Mladou frontu dnes.

Tebe se to netýká. Usmíváš se.
Stojíš opodál a čekáš na autobus. Velikánské srnčí oči v davu. Fascinují svou nahotou. Nutíš mě do nich zírat. Loudíš nápovědu. Pronikám do uskřípnutého úsměvu kdysi poďobané slečny normalizačních seriálů. Do pohledu té nejprímovější pionýrské vedoucí. Do natrvalených vlnek rámujících čelo, do nichž kdysi padaly hvězdičky roztoužených nocí Michala Davida. Do rukou, které míchaly polívku v kotlíku na víkendové akci s Brontosaury. Do tenisek Hanky z gymplu, co chodila s průmyslovákem Honzou jedno jaro do bistra vedle kulturáku na zmrzlinu.
Hanka.
Jinak se jmenovat nemůžeš.
Jo, mluvím o tobě.
„Víš, ty jsi strašně fajn holka, ale...“ řekl ti jednou v průvodu na prvního máje.
"Chápu, nemusíš mi nic vysvětlovat..." Podívala ses někam nad rozkvetlé šeříky, svýma nevinnýma očima, a zklamání hrdě zatlačila epizodním úsměvem Ivany Andrlové.
Pak hudba Karla Svobody, titulky, pokračování příště. Byla jsi tak socialisticky realistická. Správná dorostenka.

Zaseklý úsměv jednoho jara a těch osmnácti dalších, která přišla potom. Uvízl v rýze kolem tvých úst. Žádná jiná ho za ta léta nepoopravila.
Přešlapuješ v bundičce, džínách, teniskách, s baťůžkem na zádech. Moderních, od Vietnamců. S rukama v kapsách rozdáváš ten svůj úsměv, který vydáváš za optimismus. Chápeš.
Než nastoupíš do autobusu ještě se rozhlédneš. Honza tady není. A žádný jiný zase nepřišel.
Proč? Jsem přeci stále docela mladá a pěkná – (tak nějak o tobě mluví tvoje matka se svou kolegyní) a tvůj každodenní pohled do odrazu ve dveřích autobusu ti to potvrzuje. Než se sykotem sklapnou.

Není to tím, že už mám vrásky?

Není! Mám chuť na tebe zařvat, když mě jako pokaždé z okna přelétneš tím svým znejistělým úsměvem (přestárlé) mladice.

Rozechvívá ve mně jednu ze zrezavělých strun, kterou jsem kdysi zpřetrhala ve své pubertální revoltě.
Jak s tebou po těch letech může rezonovat? Poznávám ji v tvé vrásce a mám na tebe vztek.
Jsi duch doby zakletý v úsměvu. Náhle v něm vidím škleb.
Nutíš mě se odvrátit.

Až tě autobus odveze, dám žebrákovi cigáro, aby měl aspoň na chvíli důvod probudit se z dvacetiletého spánku.

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'minehava', 05.03.2004 13:36.