Epilog

            Bůh.

            Ano, pro některé čtenáře představa čistě abstraktní nebo přinejmenším nepopsatelná. Můžete si ji ponechat. Jsem ale zvědav, jak se pak bude váš bůh „podivně pitvořit“ či „zlomyslně smát“. Zvlášť trpíte-li představou o bohu dobrotivém. Ale i kdyby se měl abstraktní bůh „dobrotivě usmívat pod vousy“ – no uznejte, ztratil by mnoho ze své abstraktnosti.

            Mně se do příběhu hodí bůh jako postavička. V různých světových mytologických představách tak vystupuje, a to už vůbec nemluvím o Starém Zákoně (konečně, Hospodin údajně stvořil Člověka k obrazu svému). Takovému bohu můžete vkládat do úst slova, můžete jej tvarovat jako sochař, holit a česat jako lazebník, můžete mu kazit či zlepšovat náladu, a vůbec mu propůjčovat nejrozmanitější lidské rysy, jako to dělají například starogermánské, řecké a římské mytologické systémy.

            Konkrétní postava boha je navíc vhodná, pokud by s někdo tento námět vybral jako předlohu k divadelní hře. Abstraktní bůh? Ne, ne, nebohý dramaturg, a co pak teprve herec. Jen ať je bůh pěkně jako my. Alespoň pro náš příběh.

            Pro literární účely si tedy ponecháme boha konkrétního. Udělám, co bude v mých silách, abych čtenářům ponechal alespoň kousíček svobody. Pro možnost volby bude mít bůh dvě různé podoby – podobu starce a malého dítěte. Jsou to extrémy, řeknete si, ale koho by bavilo vykreslovat boha jako více či méně úspěšného muže ve středních letech. Představit si boha jako ženu by vůbec nemuselo být nezábavné, ženy jsou však nevyzpytatelné a tuze záhadné bytosti a těžko by na ně v tomto smyslu stačila fantazie sebelepšího spisovatele, natož pak ta má.

            Nuže, k věci! Představme si malého ošklivého pihovatého chlapce s velkýma odstávajícíma ušima, sedícího na plovoucí podlaze uprostřed rozlehlé světlé místnosti, jejíž jedna dlouhá stěna je celá prosklená. Na zemi není kromě hocha a poházených hraček – kostek stavebnic, autodráhy, angličáků, panenek a loutek – v podstatě žádný nábytek.

            Ale to už utlačujeme ty z vás, kteří dali přednost starci. Dobrá tedy. Muž s dlouhým bílým plnovousem sahajícím až na zem, bezvlasý, s naleštěnou pleší, sedí v téže místnosti jako hoch, přesně uprostřed, v červeném koženém křesle a zaobírá se jakýmisi předměty na malém šachovém stolku.

            Obě postavy si – samozřejmě nezávisle na sobě a každá zcela samostatně, jen snaží ukrátit dlouhou chvíli. Věčnost a nesmrtelnost mohou být velmi nudné.

            Chlapec si postavil model městečka a jeho hra spočívá v přemisťování legračních, ale věrně vyřezávaných figurek v rámci hracího pole. Stařík má stejné postavičky i město, pouze s tím rozdílem, že mu bolesti zad, hemoroidy a prokřehlé kosti nedovolí sedět na chladné podlaze. Hraje si tedy na onom šachovém stolku.

            Ať už jste si boha představili tak či onak, ještě jedna rekvizita bude oběma alternativám postav společná: čirá křišťálová koule.

            Ta koule je neobyčejná, mnohem neobyčejnější než náš bůh. Když se skrz ni totiž chlapec či stařec zadívají na vybrané postavičky, figurky ožijí. Je to mnohem lepší než televize nebo počítačová hra, dá se to ovládat dle libosti a hlavně neexistují žádná spolehlivá pravidla a tedy ani omezení. A i kdyby byla existovala, chlapec by jistě našel skulinku, které by se nechalo využít k podvádění, o mazaném zlomyslném  starci ani nemluvě.

            Až na svou podobu mají oba bozi vlastně mnoho společného. Tak například to, že už je tahle hra přestala bavit. Nebo to, že se právě z toho důvodu oba rozhodli, že po celkem zábavném dešti lidských prstů a žab zničí celou hračku deštěm kamení. Také si nachlup přesně ve stejnou dobu, jeden jak druhý, nechali zavolat svého nejoblíbenějšího anděla (až sem se, bohužel, dostala korupce) a poslali jej s veledůležitým vzkazem do Dešťového domu. Oba pak znuděně sledovali, stařec v křesle, chlapec z podlahy, jak se ve skleněné kouli objevila figurka anděla a půvabně se vznášela nad nebohým městem, dokud se neozval výstřel a anděl nespadl na hrací plán.

            Chlapec začal bušit pěstmi do parket, stařec rozmrzele zabručel a zívnul. Bůh má však rád příběhy. S čím jiným by si také mohl tak pěkně a nevázaně hrát. A má rád odvahu a vlastně i drzost. Pokora a oddanost jsou nudné.

Nejcílevědomější a nejdrzejší figurkou byl bezesporu kněz. Dvěma stařeckými prsty uchopil bůh za hlavu postavičku zahalenou do kutny a postavil si ji na chlapeckou dlaň. Podíval se na ni skrz křišťálovou kouli a loutka ožila. Bůh se rozkašlal stařeckým smíchem a málem se udávil zlomyslně radostným chlapeckým zajíknutím. Věděl, že lidé se, dříve nebo později, vyhubí sami. A je zábavné a hlavně velmi pohodlné to pozorovat. Chlapec zahvízdal na prsty a stařec lusknul seschlými prsty až mu zapraštělo v kloubech. Zleva vešel do pokoje anděl a zadíval se na podlahu. Zprava vešel do pokoje anděl a zadíval se do křesla.

Rozkaz zněl prostě: „Dejte tomu městu opravdový déšť.“