** XIII. **

            Z moře se vynořoval rudý kotouč, na obloze zezlátnul a večer, pořezán čepelemi žraločích hřbetních ploutví, zase zapadal do temného lože. Tak míjely dny. Ústa měli vyprahlá žízní. Touha po bohatství a neukojená chuť po pomstě však dokáží divy. A tak starý Sebastian navigoval veslujícího Vojtěcha sem a tam a zase zpět po náladovém moři, občas ho donutil, aby se potopil až na dno a zklamaně si povzdechl, když se jeho mladý společník vynořil, zalapal po dechu a posunkem naznačil, že zase nic neobjevil. Dělali to tak, že stařec vždy přimhouřil zdravé oko a skleněnou koulí kdesi na dně moře hledal na vzdálené hladině neklidnou tečku představující dno jejich loďky.

            Byli již vyčerpaní, zcela na pokraji sil. Moře si s nimi pohrávalo. Zmítalo jimi v bouřích, vysoušelo je dlouhými slunečnými dny bez vánku a pak je zase promáčelo vytrvalým deštěm.

            Jednou probudilo Sebastiana děsivé plesknutí. V působivé kulise vycházejícího slunce zahlédl obrovitý vorvaní hřbet, vzpínající se vysoko nad hladinou, pak viděl, jak mohutný trup klesá a noří se do vody a za ním elegantně prořízla hladinu také nádherná ocasní ploutev. Byla to úchvatná podívaná. Pomalu se začal probírat k vědomí také Vojtěch. Pozorovali celý výjev v němém úžasu a s otevřenými ústy, téměř bezdyšně.

            Sebastian slastně přimhouřil zdravé oko, ale pojednou sebou nepokojně zaškubal. Po tváři mu přejel mrazivý výraz zděšení.

            Vzpamatoval se a nařídil Vojtěchovi, ať následuje toho překrásného kytovce. Asi tak po kilometru vyčerpávajícího veslování na starcův popud zastavili.

            Vysvětlil svému nic nechápajícímu společníkovi, že uviděl vorvaně také svým druhým okem. Kytovec už jim zatím dávno zmizel za obzorem. Ráno je mořský palác klidný, život v něm procitá až k večeru. Tehdy obvykle zasedá i podmořská rada.

            Vojtěch pochopil. Nadechl se, skočil do vody a za několik desítek vteřin se vynořil s nádhernou mušlí v ruce. V růžovém mase byla jako v měkkém polštáři vsazena veliká křišťálová perla. Sebastian ji vyňal ze skořápky, pečlivě očistil a osušil a požádal mladíka, aby se otočil. Když se pak Vojtěch podíval znovu na starce, uviděl, že má obě oči.

            Mladík teď myslel na jediné. Vzrušeně dýchal. Je teď konečně u cíle. Bude se moci pomstít hostinskému i knězi. Jen co bude mít peníze. A v těchto místech musí být přeci také poklad, který Sebastian objevil svým zatoulaným okem a o kterém mu tak často vyprávěl. Podíval se na starce. Ten vypadal spokojeně a velice vyčerpaně. Vyhlížel jako člověk, který našel co hledal a nyní je na konci cesty, protože dosáhl svého cíle. Na Vojtěchovy dotazy týkající se ztroskotané lodi ukrývající to nesmírné bohatství neodpovídal, jen posmutněle civěl do dálky.

            Chlapec vytušil, že Sebastian už dlouho žít nebude. Poklekl k němu a vzal přítelovu dlaň do své. Stařík měl v očích slzy, slzy přiznání. Zadíval se Vojtěchovi do očí smířeným pohledem. Mladík věděl, že je to poslední příležitost, jak od přítele zjistit, kde najde hledaný poklad. Sebastian se namísto odpovědi jen trpce, ale chápavě pousmál a jeho ruka ve Vojtěchově dlani ztěžkla. Mladík chvíli plakal, potom osušil slzy a hodil mrtvé tělo do moře.

            Potom konečně pochopil. Žádný poklad není. Nebude mít peníze. Nebude se mstít. Jen naletěl lstivému starci, který chtěl zemřít se svým okem, aby ze záhrobí nemusel lidem závidět pozemský život, který by mohl jen sledovat. Chytil se do pasti. Podlomily se mu nohy a zhroutil se na dno loďky.

            Z dálky k němu doléhal křik racků, který byl ale stále zřetelnější. Skrz oční víčka ucítil světlo a teplo slunce, zázrak znovuzrození. Přes obličej se mu přelila studená mokrá vlna. Ležel na mělčině. Moře bylo klidné a uctivě vítalo nový den. Slunce dokončovalo ranní koupel a chystalo se vyhoupnout na modravou oblohu.

            Mátožně vstal a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Myšlenky přerušilo ostré zakručení. O slovo se hlásil hlad. Po celém pobřeží se táhly roztrhané sítě a trosky pramic. V cárech jedné ze sítí objevil veslo a třepotající se rybu. Našel na pláži větší placatý kámen a položil na něj svůj úlovek, či spíše nález. Rozhodl se, že než se ryba vysuší a bude připravena k jídlu, porozhlédne se, kam ho moře vlastně zaneslo. Kousek od pobřeží našel rozmetané rybářské chatrče. Hurikán! Náhle si vzpomněl. Tak dědek přeci jen nelhal. Vybájil sice  poklad, aby Vojtěcha přemluvil ke společné cestě, ale hurikán byl skutečný.

            Vrátil se k připravenému pokrmu a s chutí se zakousl do syrové ryby. Sedl si do písku a pozoroval rodící se den.

            Zaplavil ho náhle prapodivný pocit. Bylo to odpuštění. Jen velká srdce dokáží odpouštět a on to teď dokázal. Sebastian byl očištěn. Vojtěchovi došlo, že mu stařec vlastně daroval poklady nejcennější – život a svobodu. Zhluboka se nadechl a pocítil čirý záchvěv lásky a porozumění. Slunce se vlilo do jeho otevřeného srdce. Ach díky, ty starý, pošetilý parchante Sebastiane!

            Usmál se. Na obzoru se z vody vynořil nádherný vorvaň a poživačně sebou plácl o vodní hladinu.