**XI.**

            K topení připevnili svázaná prostěradla a sešplhali po nich do lůna noci. Psi ve městě spustili žalobnou píseň. Měli naspěch. Nikdo je nesmí vidět. A nesmí přijít pozdě, nebo dojde ke katastrofě.

            Stařík byl čilý a Vojtěch mu téměř nestačil. Museli teď skoro utíkat, aby snad ještě zabránili pohromě.

            Běželi pěšinou až na pobřeží. V záři očí měsíční stařeny háčkovaly vlny temnému moři stříbrné krajky. Dali se po písčité pláži na jih. Nesměli teď polevit. Mladík sledoval Sebastianovy snědé šlachovité nohy a obdivoval se jeho vitalitě.

            Udýchaní doběhli k rybářské vesničce. Několik pramic ukotvených u břehu se ospale kolébalo na vlnách a slastně pleskalo dřevěnými břichy o vodní hladinu.

            Rozeběhli se na náves. Vojtěch zabušil pěstmi na starostovy dveře a zavolal jeho jméno. V oknech okolních domků a chatrčí se počaly rozsvěcet petrolejky, svíčky a lampy. Rozespalé vrčení vesničanů přetlouklo vrzání okenic.

            Konečně vylezl také starosta. Vojtěch ho viděl poprvé a zjistil tak, že jej předtím volal nesprávným jménem. Ostatně od doby, kdy se odstěhoval za štěstím do městečka, vystřihla již baletka Země mnoho piruet. Objevil se také zdejší kaplan, v noční košili a s dřevěným křížem na krku.

            Na zdlouhavé vysvětlování nebyl čas. Slova se ujal Sebastian. Je potřeba evakuovat vesnici. Chystá se uragán, který vymaže její jméno z atlasů a map, zůstane snad jen v těch historických, bude-li se to hodit do politiky těch, co nahoře tahají za nitky.

            Starosta si zavolal svou hospodyni a cosi jí pošeptal do ucha. Stařena měla na sobě dlouhou bílou noční košili a přes ramena měla přehozen barevný šátek s třásněmi, který si na prsou přidržovala v kříži obou cípů, zatímco v druhé ruce třímala petrolejku. Odešla do místnosti v přízemí, kde starosta očividně vedl svůj úřad, a za několik minut, naplněných starostovým zlostným a mocným funěním, se vrátila s podivnou zavařovací sklenicí v náručí. Starosta kývnul na znamení, stařena mu předala podivný předmět a ten jej s netrpělivým úšklebkem pod prošedivělým knírem vyzdvihl před zraky obou cizinců. Hospodyně vztyčila paži, aby petrolejkou vrhla světlo na celou záležitost.

            Starosta se zhluboka nadechl. Ano, tuto nádhernou  rosničku dostal darem z města, a to od samého starosty. Je vzácná, dovede totiž věštit z oblohy. Pokud by se na dědinu chystala pohroma, vyleze na žebřík opřený zevnitř o hrdlo sklenice, aby dala vesničanům znamení, že něco není v pořádku.

            Žába klidně spala na dně lahve a krční mandle se jí spokojeně dmuly. Ve skutečnosti byla asi dost líná a i kdyby tomu bylo jinak, na žebřík by zajisté nikdy nevyšplhala. Byla dost velká, žebřík úzký a strmě postavený.

            Hrozen rozespalých lidí na návsi se mezitím rozrůstal. Všichni nadávali, mručeli a nyní se počínali škodolibě usmívat a pošklebovat se. A když bylo světla ze svící a petrolejových lamp dostatek, aby oba vetřelce odhalilo v plné kráse, propukli vesničané v nevázaný smích a řehot.

            Teprve teď si Sebastian s Vojtěchem uvědomili, co mají na sobě. Pruhovaná pyžama s razítky městské nemocnice jim propůjčovala velmi směšný výraz. Když přidali k dobru, jak k celé historce o blížící se pohromě přišli, začali se někteří vesničané plácat do kolen, muži se hlasitě řehtali, ženy ječely a děti se válely v prachu ulice. Do toho štěkali psi, radostně poskakovali, vyli a vrtěli ocasy.

            Jedině kaplan byl pobouřen a ani starosta se nesmál. Tak oni si přišli dělat blázny. Zburcovat jeho poklidnou ves. Narušovat pořádky. Ale to se jim nebude trpět! A co to mají na sobě za mundúr?! Neutekli snad z městského blázince? Ale ať už jsou pryč nebo nechá četníky převléknout do uniforem, dá je oba vsadit do žaláře a nazítří předá spravedlnosti. Ať mu táhnou z očí a už se v jeho vsi nikdy neopováží ukázat!

            Odšourali se pryč do husté noci prostříbřené vlasy měsíční stařeny. Jak jen jsou směšní a komičtí! Je zajímavé, kolik člověk dá na cizí mínění. Ano, v těch pyžamech uprostřed chladné noci. Dva podivíni ukradení životu. Jsou k smíchu! Co vlastně chtěli dokázat? Kdo by uvěřil takovým dvěma ubožákům. Vždyť ani neznali starostovo jméno.

            Ale teď musí pryč. Ti, co se jim smáli, budou za svou hloupost a krátkozrakost brzy vytrestáni. Ale co oni! Nesmí tu zůstat už ani minutu, nebo se sami vystaví nebezpečí. Ale kam teď? Když už jsou z nemocnice jednou venku, musí toho využít. Musí na moře. Ve vsi zůstat nemohou, starosta by je dal vsadit za mříže a zítra či pozítří by je Neptun smetl se zemského povrchu i s tou nevěřící holotou.  A oni přeci musí nalézt poklad! A Sebastianovo oko!

            Nemuseli promluvit ani slovo. Oba mysleli na totéž. Odvázali jednu z pramic houpajících se u břehu, podívali se na sebe a odrazili na širé moře. Okna ve vsi postupně zhasínala. Blížil se rozbřesk.