Přes znatelný věkový rozdíl v sobě nalezli zalíbení. Dováděli jako malí kluci, smáli se a především se bavili na účet druhých. Stačilo jim k tomu poměrně málo – Vojtěch učil starce odezírat ze rtů. Oknem pozorovali návštěvy ostatních pacientů ústavu a cvičili se v dovednosti odposlouchávat bez pomoci sluchu. Neunikl jim jediný skandál či tajemství, ať už veřejné či dobře střežené.

Když je tato zábava omrzela, vyprávěl Sebastian chlapci o sličných mořských pannách, které mají od klínu dolů jen ocasní ploutev a k vlastnímu tělesnému dráždění používají žahavé medúzy. Nechal vyniknout každou podrobnost. Sebastian byl dobrý vypravěč. A svému nadšenému posluchači s radostí přeříkaval vše, co se jen v podmořském paláco šustlo, a protože měl i dobrou fantazii, občas si něco přimyslel.

Mimo návštěvní hodiny sledovali krásné mladé sestřičky pobíhající po nemocničních chodbách a luštili z jejich úst příběhy probdělých nocí, nadějných lásek i necudné historky z rozkvetlých zahrad a vonících luk, tajemství vzdušných přikrývek a internátních koupelen.

Sebastian se také Vojtěchovi několikrát zmínil o pokladu, který je ukryt na dně oceánu. On by prý to místo dokázal zcela jednoznačně určit, chce si však své malé tajemství zatím ještě nechat pro sebe. Od chvíle, kdy se stařec o ztroskotané bohaté lodi zmínil prvně, poslouchal Vojtěch jeho vyprávění ještě ostražitěji, aby mu neunikla jediná maličkost, podle které by případně mohl později místo sám nalézt.

Jednoho časného odpoledne mezi obědem a prvními návštěvami se nechal Sebastian přesvědčit, aby nezkušenému mladíkovi opět vylíčil, co dělají křehké mořské panny. Stařec zavřel zdravé oko a jal se vyprávět. Konala se však prý právě důležitá podmořská rada. Sebastian se usilovně soustředil. Náhle se s úlekem vztyčil na posteli a jediným okem upřeně zíral do zdi před sebou. Jeho zrak byl nepřítomný a jeho dech přerývaný. Stařec byl jako omráčený a na Vojtěchovy dotazy nereagoval.