Ryba s nafouklými tvářemi ležela na postříbřeném podnose uprostřed svátečně prostřeného stolu a zdálo se, jako by chvílemi zlověstně pomrkávala. Její zuby byly ještě ostré a předsunutá spodní čelist vyhlížela nesmiřitelně.

Okolo se vrstvily talíře s chlebíčky, ozdobené mísy, podlouhlé, nízké, vysoké svícny, na samém okraji stolu ležely ubrousky poskládané do tvarů pestré škály zvířat, prázdné talířky a příbory. Vedle stály číše zpola naplněné červeným vínem, připravené pro přípitek.

Hosté, oděni v černém si tiše a s pietním výrazem ve tvářích počali sedat ke smuteční tabuli. Děti pobíhaly kolem, pošťuchovaly se, chichotaly se a stále odkudsi nosily nejrůznější předměty – role toaletního papíru, použité kelímky, plastikové příbory, věnce, svíce, květiny. V rohu místnosti začal ze všech těch věcí vyrůstat podivný přístřešek. Sem tam některý dospělý uštědřil dítěti pohlavek a to byl teprve popud k pláči. Takové dítě přeci nemůže rozumět tomu, co je to pieta. Chce se radovat. dovádět, smát se, žít. A tomu zase těžko rozumí dospělí.

Do místnosti vešel mladý číšník a počal prostírat ubrousky na klíny sedících měšťanů. V čele seděl kněz a vedle něj jeptiška. Vrchní se zadíval na krásnou Anežku naproti, zavadil zápěstím o číši červeného, ta se zakymácela, upadla a víno vystříklo na jeptiščino roucho. Potřísnilo také velký dřevěný kříž, který jí visel na krku.

Kněz si dal předvolat majitele podniku. Ten se střídavě úslužně s poklonou omlouval a utěrkou pohlavkoval mladého číšníka. Očistil jeptišce kříž i potřísněnou róbu, což byl pravděpodobně nejintimnější dotyk cizího těla v jejím dosavadním životě. Od té doby se však měla s urostlým hostinským několikrát do týdne stýkat pod rouškou noci na malém paloučku mezi hřbitovem a božími muky. Však tomu sám Bůh chtěl, aby již nezůstala neposkvrněna a dal jí znamení.

Chlapec se vrátil s čerstvě naplněnou číší a kněz vyzval přítomné, aby povstali a přípitkem požehnali zesnulé. Děti ztichly.

Starosta toho nikdy příliš nenamluvil. Také tentokrát pouze pozdvihl obočí, číši s vínem a povzdychl si. Kněz pochopil, že přišla jeho chvíle a iniciativně se chopil slova. Mluvil o mučednici Markétě. Hovořil o dívce, která před lety přišla do města jen Bůh sám ví odkud, koupila zchátralý dům na kraji města, nechala jej zvelebit a přijala pod svá ochranná křídla sirotka, dívku Anežku, jež jí měla věrně, oddaně a vděčně, Bůh jí to oplať, sloužit. Poněvadž tušil, že dokonce ani zhoubné období sucha nemůže trvat věčně, rozhodl se hazardovat. Buď všechno, nebo nic. Teď je ten moment, kdy může uchopit moc nad městem pevně do svých rukou. Vyprávěl teď tedy, klidně a pokorně, o čisté dívce, panně Markétě, která přijala své poslání a vrhla se v útroby moře, jen aby vykoupila městu déšť. Aby svou mučednickou smrtí a neposkvrněnou obětí přesvědčila Boha, že město si již nezaslouží déle strádat. Prohlásil Markétu za patronku města, s laskavým starostovým svolením, ve skutečnosti však spíše jen lhostejným přikývnutím. To bylo již před samotnou hostinou vykoupeno knězovou přímluvou u představených města, že by měl starostovi připadnout opuštěný Markétin dům. Nechť tedy na nebesích za ně přimlouvá se blahořečená panna Markéta! Amen!

Přítomní pozvedli číše a posvětili knězova slova přípitkem. Zástup v černém usedl a děti se opět hlasitě rozesmály a počaly běhat kolem stolu. Kněz se z jeho čela naoko usmíval a povýšeně přehlížel své ovečky. Starosta seděl rozvalen v židli, hleděl do poloprázdné sklenky a snil o bezstarostném životě v nově nabytém domě. Jeptiška pošilhávala po velkých rukách a hlubokých temných očích hostinského. Chlapec pobíhal mezi hosty, naléval víno a odnášel špinavé nádobí.

Homosexuální kovářská čtyřčata si mezi sebou vzrušeně vyprávěla o prvním pohřbu, kdy nesli společně prázdnou rakev až k moři, kde ji pustili po vlnách za nezvěstnou zemřelou. Velkými dlaněmi přitom rozmachovala kolem prázdnících se lahví jako obrovský osminohý pavouk.

Co nezapřičinily čtyři páry chlupatých lopatovitých rukou, obstarala pomatenost a zbrklost mladého vrchního. Zavadil loktem o hrdlo právě donesené lahve. Ta se překotila a všechno víno se rozlilo do klína jednoho z kovářských bratří. Hostinský se omluvil, tentokrát však nechal hocha, aby raději sám utěrkou rozzlobenému kováři klín osušil.

Na protější straně stolu se mezitím Anežka svěřila poslíčkovi Kryštofovi, který pracně zařídil, aby mohl při smuteční hostině sedět právě po jejím boku a po celou slavnostní řeč na ni zamilovaně zíral, se svou bolestí. Rozplakala se mu na nedospělém, klukovském rameni, a on jí pak nabídl střechu nad hlavou.V záchvatu lásky a popletenosti se, nezajištěn, zachoval jako muž, čehož by jiný po celý zbytek života litoval, nebýt ovšem zlomyslným Amorem natolik obelstěn a oslepen jako Kryštof.

Hostinský zatleskal, aby si vyžádal pozornost měšťanů a představil číslo, které bylo chloubou jeho podniku. Číšník Vojtěch odestře smuteční tabuli způsobem z nejnevídanějších. Jediným trhnutím vyprostí ubrus zpod sklenek, podnosů, příborů, talířů s nedojedeným jídlem a svícnů s dohasínajícími svícemi. Voilà!

Vojtěch však neměl svůj den a roztřesené ruce jej osudně zradily. Smuteční oděvy hostů zrudly zbytky nedopitého vína. Zbrunátněl také starostův obličej. Kněz pokývl na hostinského a cosi mu pošeptal do ucha. Vojtěch byl okamžitě propuštěn.

Kněz sešlost rozpustil. Polití měšťané se rozešli do svých bezútěšných domovů. Hostinský se ujal dvojnásobně – a pro tuto noc rozhodně ne naposledy – poskvrněné jeptišky, která přijala svůj nový osud s pokorou sobě vlastní. Kryštof si odvedl domů uplakanou Anežku. Na stříbrném podnose ve středu tabule zlověstně pomrkávala ryba s nafouklými tvářemi.