Sebastian vůbec netušil, jak dlouho v tom prázdném bílém pokoji, prosyceném vůněmi dezinfekčních přípravků, vlastně ležel. Dočasná ztráta vědomí mu pomohla najít úkryt ve stavu stísněnosti jeho duše a konečně mu poskytla alespoň krátký odpočinek. Když se však probral z mdlob, náhlý neklid a táhlá nespavost si okamžitě našly cestu do jeho dnů i nocí. A tak se Sebastian rozptyloval alespoň občasnými ranními exkurzemi všetečných studentů medicíny a psychologie, pro které si začal vymýšlet neuvěřitelné a samosebou lživé historky, jen aby si tu pravdivou a nejméně uvěřitelnou mohl nechat pro sebe.

Přestože ho jeho tajemství po nedávné nehodě začínalo spíše tížit, tušil, že brzy přijde chvíle, kdy jej konečně bude moci někomu prozradit. A tak se jednooký stařík pokoušel soustředit myšlenky na spáry popraskaných stěn a stropu nad sebou, počítat intervaly blikající zářivky nebo sledovat pavoučka hospodařícího v rohu místnosti. Ta poloviční tma ho však stejně vždy dostihla.

Jen jedinkrát se na Sebastianově tváři objevil škodolibý úsměv, a to když bylo několik studentů vyloučeno z psychologického semináře proto, že nesouhlasili s názorem děkana fakulty a o Sebastianově nevyzpytatelnosti vytvořili vlastní teorii. Brzy však zlomyslný úsměv vystřídal výraz znepokojení. Studenti psychologie požádali děkana o vytvoření nové teorie a do jednoho se pod ni podepsali.

Nedlouho poté se zaplnila i druhá postel v jeho nemocničním pokoji. Přivezli mladého Vojtěcha, který utrpěl nervový šok poté, co byl vyhozen z práce a rozhodl se, že si vezme život. Léky z jeho žaludku se však podařilo vypumpovat, takže i ten nejjistější azyl lidského života mu byl odepřen. Cítil se teď za to velmi mizerně a jeho tvář byla bledá jako plesnivá okurka.

Když byl z nejhoršího venku, pokusil se s ním Sebastian navázat komunikaci. Chlapec byl rád, že se s ním po nezdařené sebevraždě, kterou rodina i veřejnost odsoudily jako zavrženíhodný čin, vůbec někdo bavil. Rozhodl se proto, že Sebastianovi poví příběh o svém neštěstí.

Vyprávěl mu, jak po celém městě proslavil svým neobyčejným talentem hospodu, v níž pracoval. Dokázal jediným trhnutím sklízet s přeplněných stolů ubrusy, aniž by cokoli převrhl nebo rozlil. Hosté mu za to tleskali a někteří úmyslně rozlévali nápoje, jen aby mohli pobavit své přátele Vojtěchovými kousky. Plnili potom číše znovu a znovu a tržby neustále stoupaly.

Před několika dny měl však jakousi znepokojivou předtuchu. Zdál se mu sen, že jeho rodnou vesnici smetl se zemského povrchu ničivý uragán. V práci se nemohl na nic soustředit. S ubrusy strhával talíře s jídlem, sklenky s vínem, holby piva či šálky s kávou. Majitel hostince ho vyhodil, zakázal mu stýkat se s jeho dcerou, kterou Vojtěch nade vše miloval, a vykázal jej ze světnice, kterou mu za nízký nájem poskytoval k bydlení. Vojta nakoupil v lékárně všechny silné léky, na které nepotřeboval předpis, spolykal je a usnul v naději, že se už nikdy v tomto světě neprobudí. Namísto toho se však probral na nemocničním lůžku s ošklivými žaludečními potížemi.

Teď se bojí o svou budoucnost, protože se statusem neúspěšného sebevraha ho do zaměstnání nikdo nepřijme. Jediné co umí je roznášet talíře, strhávat ubrusy se stolů a pak ještě odezírat ze rtů. Nemá kde bydlet a jeho láska se rozpadla v prach.

Sebastian chlapce pozorně vyslechl a usoudil, že právě jemu může bez rizika prozradit své tajemství. Vojtěchovi se ulevilo, že jej stařec po vyslechnutí příhody o nevydařené sebevraždě nezavrhl. Uvelebil se v posteli a poslouchal.

Když byl Sebastian ještě malý kluk, ztratil v jedné z mnoha dětských bitev oko. Kamarád mu jej vystřelil kamenem z praku. Dostal tedy náhradní, skleněné oko. Vypadalo podivně a bylo v podstatě ničemu. Sebastian by měl místo něj mnohem raději duhovou kuličku nebo míček na gumičce, protože skleněným okem stejně nic neviděl.

Jenže pak se stal zázrak. Za mnoho, mnoho let se, již jako dospělý muž, procházel při východu slunce po ztichlé pláži. Voda omývala břehy plazivými vlnkami a nechávala v písku kamínky a prázdné lasturky. Nad tím vším se ve vší majestátnosti začalo protahovat slunce. Rackové jej bez křiku vítali v ukázněném a posvátném tichu máváním křídel. Zastavil se čas. Sebastian si poprvé po dlouhé době uvědomil, jak krásný život dokáže být. Pocítil nevyslovitelnou lásku ke světu a k bohu. V tu chvíli také skutečně odpustil kamarádovi z dětství své vystřelené oko. Usnul polonahý na pláži. Když jej později probudily žhnoucí sluneční paprsky, shledal, že vidí na obě oči. Ta mrtvá skleněná kulička se vzpamatovala a prozřela.

O několik desítek let později, vlastně už docela nedávno, se však staříkovi přihodila další zvláštní věc. Sklonil se pro cosi pod stůl, neopatrně se zdvihl, uhodil se v zátylku o desku stolu a zaklel. Skleněné oko vypadlo na podlahu a odkutálelo se do rohu místnosti. Sebastian zasyčel bolestí a zavřel zdravé oko. Najednou viděl z rohu pokoje sám sebe, jak se výraz bolesti v jeho tváři pomalu mění v údiv. Začal se smát na celé kolo.

Jeho život dostal nový rozměr. Před důležitými zápasy svého oblíbeného fotbalového mužstva nechával oko na ochozech stadionu, kam chodíval časně ráno na procházku, aby si je pozdě večer po zhasnutí světel zase přišel vyzvednout. V dřevěných kabinkách převlékáren na plovárně špehoval dívky všech věků a tvarů, nechával oko ve skalní dutince na pobřeží a v teple domova pak sledoval východy a západy slunce, šmíroval v nočních podnicích. Přišel na celou řadu neuvěřitelných klukovin, které se s takovým darem dají provádět, a úplně zapomněl na riziko, že by mohl oko ztratit.

Jednoho dne spatřil na molu nádhernou dívku, která se loučila se svým milým, jenž odplouval na širé moře. Byla nádherná a on od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného. Přemýšlel, jak by se oné bytosti přiblížil. Zjistil si přesně, kdy její služka vychází z domu i kdy se vrací. Potom dostal nápad. Vyrobil malou mělkou dřevěnou mističku, do které oko přesně zapadlo. Nádherně ji i s okem zabalil a přiložil návod:" KULIČKA PRO ŠTĚSTÍ. Pokud se nachází v blízkosti místa, kde se koupete, přinese Vám duševní sílu a pevné zdraví. Doporučujeme použít jako dekorativní prvek v koupelně. Tuto zázračnou kuličku pro štěstí používali již staré mayské kultury a byla objevena také v jedné z pyramid Střední říše starého Egypta." Sebastianovi se podařilo vložit oko do tašky s nákupem, jež pomohl vzít slečně Anežce, od které musel celou cestu poslouchat uštěpačné poznámky mířené proti jeho stáří a zchátralé tělesné stavbě. Podařilo se mu však dosáhnout svého cíle. Slečna Markéta se totiž Anežky na nic neptala, nad podivným dárkem se ani nepozastavila, okamžitě jej rozbalila a postavila na roh vany ve své prostorné koupelně.

Sebastian směl tak pozorovat slečnu Markétu, nejkrásnější a nejkouzelnější stvoření ve městě, při koupelích, masážích i něžných orgiích se služkou Anežkou. Nemohl však oko ovládat a nemohl tedy ani spát. To ovšem pro samou lásku k Markétě nemohl tak jako tak.

Před několika dny však Markétu s Anežkou v jedné velmi intimní chvíli cosi vyrušilo. Služka odběhla v župánku a vrátila se s dopisem v ruce. Markéta vyletěla z vany, zavadila o mističku s mayskou kuličkou, která vypadla a odkutálela se po schodech dolů do haly. Za chvíli sestoupila i Markéta, roztrhla obálku, přečetla si dopis a začala plakat. Neplakala obyčejné slzy, ale perly. Všude jich najednou bylo plno a skleněné oko se mezi nimi brzy ztratilo.

Sebastian začal být nervózní. Dlouho nic neviděl, nevěděl, co se děje. Připadalo mu, že to trvá celou věčnost. Potom však náhle znovu prozřel. Oko bylo s ostatními perlami vysypáno na písek jakési pláže. Rozpoznal Markétu. Plakala čiré slzy a házela hrsti perel do hlubin moře. Sebastian nemohl ani dýchat při pohledu na tu nahou a bezmocnou krásu a byl neobyčejně vzrušen. V tom ale přišla řada i na kuličku pro štěstí. Uviděl rozmazanou šmouhu, jak oko padalo do vody, a potom mlhu než si zvyklo na mokro kolem. Když se Sebastian rozkoukal, uviděl, jak se k němu blíží veliká ryba s nafouklými tvářemi a pak... už je temno.

Probral se na nemocničním lůžku. Temnota rybího žaludku byla strašná. Potom však jakýsi rybář nenažranou rybu ulovil, vytáhl ji na svůj člun, vykuchal ji a její vnitřnosti i s okem vrátil moři. Kulička vypadla a klesla až hodně hluboko na mořské dno. Všude kolem se rozprostíral nádherný podmořský palác. Oko dopadlo, jak se zdálo, přesně do jeho srdce, do místnosti se skleněnými křesly a velkým trůnem vykládaným drahými kameny.

Sebastian se brzy dovtípil, že je to Neptunův palác. Jeho oko dopadlo do zasedací síně, kde se pořádají důležitá setkání podmořských bohů a bůžků a přijímají závažná rozhodnutí. Ač je to zajímavá podívaná, stařec bohužel netuší, o čem se podmořská rada baví.

Chlapec poslouchal Sebastiana se zatajeným dechem a slíbil mu, že jej naučí odezírat ze rtů.