Na mramorové podlaze ležela otevřená modrá obálka s roztrženou pečetí a vedle ní se na pískově žlutém pergamenu červenala slova vyrytá lidskou krví. Uprostřed haly stála slečna Markéta úplně nahá, hrála na skleněnou flétnu něžnou melodii a plakala perly, které se kutálely po svěží kůži jejího nádherného těla a s cinkotem se rozbíhaly po chladném mramoru. Den střídal noc a slunce i měsíc odkrývaly i zahalovaly každičký kousek její neodolatelné ženské krásy.

Celý týden trvalo, než měla Markéta perly naplakané až po kotníky. Potom nařídila Anežce, aby je všechny až do jediné poslední nasypala do velikého pytle, sbalila si věci a odešla. Anežka splnila příkazy do posledního puntíku.

Dalšího odpoledne vyšla Markéta liduprázdnými ulicemi, oděna pouze v lehounké roucho z hedvábí, s pytlem na rameni a se zobáčkem skleněné flétny na rtech, směrem k moři.

Při západu slunce došla na pobřeží. Vlny byly neklidné. Markéta nechala vítr odvát hedvábný šál, otevřela pytel a začala házet perly do rozbouřené vody.

Když zkrvavené slunce dosáhlo obzoru, byl pytel prázdný. Markéta si přiložila skleněný náustek flétny k navlhčeným rtům, prsty jemně rozehrála něžnou melodii a nahá vstoupila do moře, následujíc hlas svého snoubence, který před týdnem utonul ve zdejších rozbouřených vodách.

Kráčela pomalu a klidně, s větrem ve vlasech a se smířením v srdci, dokud ji i s tajemnou písní nepohltila chladná voda.