Staronový kněz nebyl ani zdaleka takový blázen, za jakého jej všichni považovali. Dobře si uvědomoval význam svého postavení v městečku a věděl, že kdyby se mu podařilo přemluvit Boha, aby konečně seslal obyvatelům opravdový déšť, nemohlo by jeho moc už nic ohrozit.

Nechal proto z dětské stavebnice vyhotovit chemický model H2O, který nechal vsadit přímo do srdce oltáře. Sám potom složil motlitbu za vodu, kterou při svých bohoslužbách neumně doprovázel na varhany. Vůle se mu tedy rozhodně upřít nemohla, talent však očividně postrádal. Když si vysloužilý umělecký řezbář, který se kdysi živil výrobou hudebních nástrojů, přinesl do kostela špunty do uší, které si při nové modlitbě pokaždé nasazoval, prohlásil jej kněz veřejně za rouhače a vyhostil ho do své bývalé jeskyně za městem.

Nočními ulicemi táhly průvody věřících, pějících prosebné chóry Bohu. Atmosférou se tyto ceremonie nijak nelišily od nedávného pohřbu mladičkého kněze. Až na jednu maličkost. V obavě, aby Bůh, o jehož doslýchavosti značně pochyboval, vyslyšel jejich modlitby, nechal nový kněz střílet do vzduchu oslavné salvy. Město chvílemi připomínalo chmurnost středověkých bašt zasažených morem.