Starý Sebastián byl den ode dne unavenější, ale také zvědavější a chlípnější. Nikdy neměl televizi a teď, když se mu naskytla tak neobvyklá možnost poznávání, se nesmírně bavil, a to i přesto, že onu prapodivnou věc nemohl ovládat. Doktoři si marně lámali hlavy nad jeho nespavostí. Jedno věděli jistě. O spavou nemoc nešlo.
Stařík se však vždy jen potutelně usmíval a naschvál jim nikdy nic neřekl. Na seminářích a přednáškách, kde jej zmateným studentům ukazovali jako ojedinělý a vzácný exemplář, jen velmi těžko potlačoval smích, když se pánové akademici marně pokoušeli popsat jeho zvláštní nemoc nesrozumitelnými latinskými výrazy a tvářili se přitom vševědoucně.

Jenomže také jeho vilné potěšení mělo jednoho dne skončit, tak jak končívá všechno krásné i zlé v tomto záhadném světě, a všechna zlomyslnost se mu měla vrátit. Až do této chvíle o svém velkém tajemství nikomu neřekl, ale ta ukrutná tma měla všechno změnit.

Stál právě zcela nahý v přednáškové síni a nikdo ze studentů ani profesorů netušil, proč je jeho seschlé stařecké tělo obdařeno tak silnou erekcí. Akademici živě polemizovali nad tímto zajímavým úkazem, přinášejíc teorie, jako že je to zkrátka exhibicionista, který si právě přišel na své, když Sebastián zakřičel zděšením a zhroutil se na studenou kamennou podlahu haly.