Dívka sedí na lavičce, okusuje si nehty na jedné ruce a v druhé ruce žmoulá šátek. Muž, který se jí objeví za zády, jí přiloží revolver k zátylku.

D: (Automaticky si převáže šátek přes oči.) „Neukázal ses dva týdny.“

M: (Obejde lavičku, odloží revolver a otevře láhev šampaňského.) „Ale teď jsem tady.“ (Vytáhne z kufříku skleničky a nalije oběma. Podá dívce jednu skleničku. A sedne si vedle ní. Políbí ji na rty.)

D: „Na co si připijeme?“

M: „Na to, že růže jsou krásné, jen dokud žijí. Na to, že právě v pomíjivosti je jejich kouzlo.“

D: „A na to, že ses oholil.“

(Přiťuknou si, políbí se a odloží skleničky vedle lavičky. Znovu se začnou líbat, navzájem se svlékat a milovat se na lavičce. Dívka má na sobě jen šátek.)

Vyšetřovací místnost, přítomni jsou oba policisté i dívka.

VP: „Určitě víte, proč jsme vás sem pozvali.“

D: „Provedla jsem snad něco?“

VP: „Několikrát jste ve výpovědi uvedla, že vás v parku obtěžoval neznámý muž, je to tak?“

D: „No, vlastně mě ani tak neobtěžoval.“

VP: „Ani vás neohrožoval zbraní?“

D: „Zbraň měl, to ano. Ale že by mě s ní přímo ohrožoval, to ne.“

VP: „Kristepane, to snad nemyslíte vážně! Co kdyby vám skutečně ublížil?!“

D: „Podívejte se, vy máte taky zbraň. Mám vás snad obvinit, že mě chcete zastřelit?“

VP: „Dobrá. Začněme z jiného konce. Uvedla jste, že ten muž nosí strniště.“

D: „Který muž?“

VP: „Ten nekuřák.“

D: „Nezlobte se, ale jistě uznáte, že takových mužů chodí po městě stovky.“

VP: „Šmarjápanno, na co si to tu hrajete?“

D: „Nekřičte na mě, nic jsem neprovedla.“

VP: „Ale provedla. Bráníte nám v pátrání po nebezpečném recividistovi.“

D: „Nemluvte o něm tak. Je to kultivovaný muž.“

VP: „Já jsem asi špatně slyšel.“

D: „Slyšel jste dobře. Taky byste se sebou měl něco udělat.“

VP: „No to snad nemyslíte vážně!“

D: „Žádala jsem vás, abyste na mě nezvyšoval hlas. Co po mně vlastně chcete?“

VP: „Popis toho muže. Už tedy víme, že je nekuřák a nosí strniště...“

D: „Víte, jak kdy. Někdy nosí, jindy ne.“

VP: „Panenko na nebi!“ (Když se trošku uklidní, vytáhne z kapsičky u košile krabičku cigaret.) „Dáte si cigaretu?“

D: „Děkuji, nekouřím.“

VP: „Minule jste tu pálila jednu za druhou.“

D: „Do toho vám snad nic není.“

VP: „No, jak se to vezme.“

D: „Zavřete mě snad za to, že jsem si od vás odmítla vzít cigaretu?“

VP: „Vlastně je to od něj záslužný čin, že vás odnaučil kouřit.“

D: „Nevím, kam tím míříte.“

VP: „Všechny ženy v tomhle městě budou zanedlouho nekuřačky.“

D: (Zpozorní.)

VP: „A květinářství ve městě budou mít vysoké zisky.“

D: (Mlčí.)

VP: „Jen se budou muset specializovat výhradně na červené růže.“

D: (Chvíli mlčí. Místnost tíží ticho.) „Kolik?“

VP: „Zatím sedm, ale počítáme s tím, že se ještě nepřihlásily všechny.“

D: „Dáte mi cigaretu?“

VP: (Usměje se a nabídne jí z krabičky cigaretu.) „Prosím.“

D: „Ráda bych změnila výpověď.“

VP: (Obrátí se a zvýší hlas na kolegu.) „Že by sis umyl ty mastný ruce a začal konečně něco dělat?“

ZP: (Zahanbeně odloží kolečko salámu na umaštěný papír, odejde si do rohu místnosti umýt ruce a sedne si k psacímu stroji. D mezitím dokouří cigaretu.)

VP: (K dívce, nabízeje cigaretu z krabičky.) „Ještě jednu?“

D: (Vezme si z krabičky cigaretu, zapálí si, chvilku mlčí, pak se nadechne a vyhrkne ze sebe.) „Znásilnil mě.“

KONEC