Slečna Markéta právě hrála na skleněnou flétnu vymyšlenou melodii, která jako by nebyla z tohoto světa. Co chvíli nabrala do úst trochu vody a vyfoukla ji do kouzelného nástroje. Vysoké, cinkavé a zvonivé tóny rozrážely v něžných vlnkách azurovou vodu ve vaně a pohrávaly si s krvavě rudými okvětními lístky růží kolem jejích ňader, ramen, kolen a lýtek, připomínajíce desítky zbloudilých loděk pohupujících se kolem atolových ostrůvků.

Služebná, oděna v kraťoučkém bílém župánku a s rozpuštěnými vlasy barvy havraních křídel, jí přitom jemňounce masírovala konečky prstů a citlivé nášlapky chodidel. V hlubokých studánkách jejích modrých očí se zračila láska, něha a vášeň. Sluneční paprsky pronikající do pokoje prosklenou střechou doplňovaly píseň čarovnou světlohrou.

Zvuk klepadla přišel jakoby ze snu. Markéta ustala v hraní, služebná ztuhla a ozvěna posledního tónu zmrzla v ledový krápník u skleněné destičky stropu. Oblaka na obloze zastínila slunce.

Slečna zdvihla oči ke služebné Anežce. Ta se poslušně zvedla a odešla do haly. Sebevědomá chůze ještě dodávala na půvabu jejích vnadám, zvýrazněných těsným župánkem, který ji nesahal ani ke kolenům.

Klepadlo znovu prořízlo chlad ticha. Služebná otevřela dveře. Na schůdkách stál mladičký, asi třináctiletý poslíček a ve vlasech se mu mrskali pulci. V ruce držel namodralou obálku s rudou pečetí. Na vrchu ležela žlutá růže.

Anežka vytrhla poslíčkovi obálku z rukou, děkovně přikývla, usmála se, zabouchla dveře a nechala civícího hocha samotného v průtrži žab.