Venku napadl sníh a začalo mrznout. I v Praze zima konečně jednou vypadá jako zima. Po čtvrt roce se autobusem kodrcám na návštěvu k rodičům. Ne, že bych je neměla v lásce, jenom jsem nestíhala. Na uších mám sluchátka, poslouchám si kazetu a pomalu se propadám do říše snů.
Probudí mě až náhlé světlo a já zjišťuji, že jsem prospala dvě hodiny a my teď projíždíme Strakonice. Prozvoním rodiče a po další hodině konečně zastavíme na Rábí. Vylezu z autobusu a na zastávce na mě čekají máma, táta a psi. Ti mají z mého příjezdu snad největší radost a patřičně to dávají najevo. Bohužel mi podrazí nohy a já přistanu na zádech. Naštěstí v hromadě odklizeného sněhu. Připadám si jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Ležím tam v oboře, teda v závěji, nožky mám nahoře a bojím se, bojím, že mě naši baseti samou láskou udusí. Využívají totiž situace a líbají mě na přivítanou. Rodiče se náramně baví, ale po chvilce Baldu s Britem odvolají a já se zvedám, oklepávám sníh a můžeme vyrazit domů.
Tam už čeká ségra, vyhřátý pokoj, talíř babiččiny bramboračky a čaj s rumem, pěkně v pucláku. Jenom po schodech vyběhnu do pokojíku, natáhnu na sebe triko, staré tepláky a sexy chlupaté ponožky a už si jdu sednout do kuchyně. Při jídle jeden druhému skáčeme do řeči, pošťuchujeme se a do půlnoci si jen tak povídáme.
Jo, tak to je těžká otázka. Možná podle toho, že si triko, staré tepláky a sexy chlupaté ponožky vytáhne z tašky, protože v pokojíku už dávno žádné nejsou.