| Prolog |
|---|
Apokryf na přání. Starší.
|
|
| Ctiradova zhouba |
Den byl těžký jako samo slunce, ležící na vyprahlých stráních. Celá krajina strnula, znehybněná, a poledne viselo nad jezdci jako zakleté němotou. Koně ztěžka stoupali úžlabinou mezi stromy a kopyta jim svazovalo mlčení kraje, uspávaného zlověstným kouzlem. Ke znavenému Ctiradovi se také připlížila zvláštní dřímota, jež naplnila jeho myšlenky dávno uplynulými událostmi a okolní lesy lidmi, které znal před lety, když vyrůstal v nedaleké vsi. Tehdy... tehdy ještě nikdo neměl ani tušení, že se ženy a dívky z celého kraje vzbouří proti mužům a začnou s nimi bojovat...
Dívky... tady někde v jedné z těch mnoha strží musí přece být ta děsivá propadlina, možná dávná studna a možná propast do samého nitra světa, kam ho kdysi jedna dívka odvedla... zvláštní nevysoká dívka, jejíž přítomnost všechny ovíjela tísnivým strachem z temných končin a koutů páchnoucích rozkladem... dívka, se kterou se člověku nemluvilo volně, dívka, se kterou nikdo nechtěl tancovat okolo májky ani sedávat na návrší... mlčenlivá dívka, nikterak ošklivá (až na ten podivný, trochu odpudivý prst), ale neoblíbená a všemi pomlouvaná... dívka, jejíž něžná slova ho tehdy naplnila podobně hrozivým pocitem, jaký dnes oblévá jeho zvolna usínající mysl...
Snad jakási ozvěna dávno zapomenuté odpovědi, kterou kdysi sám pronesl, ho prudce vytrhla z nepřirozeného snu a mladý vladyka sebou škubl v sedle. Vyjeli z lesa a ubírali se zářivou loukou, ze které k nim skrz dusno dne a prach cesty zavoněla třezalka. Uctívaná bylina, mocná ochranitelka odvracející zlé čáry a povzbuzující poutníky v těžkostech... Ctirad se sehnul a bezmyšlenkovitě za jízdy utrhl několik stonků, rozkvetlých žlutými sluníčky, jež mu v dlaních krvavěly. Usmál se na dobrodějnou bylinku a právě ji zasunoval do svého toulce, když ho náhle rozechvělo naléhavé naříkání, vycházející odkudsi z lesa, kterým právě projeli.
Celá družina se vmžiku obrátila a puzena nevysvětlitelnou touhou zamířila mimo stezku zpátky do nitra sténajícího hvozdu. Sám Ctirad, hnán neodbytným nutkáním, sesedl z koně a rozběhl se ostružiním dál do lesů.
A tam, přivázána ke starému dubu, ležela u paty vysoké skály na mýtince prokvétající diviznou neobyčejně krásná dívka, znavená marným nářkem. Byla prostovlasá, oblečená do bílého roucha se zlatým lemováním, a u boku měla džbán naplněný medovinou. Mladý vladyka k ní poklekl a přemožen nečekaným citem v chvatu uvolnil provazy, které jí poutaly štíhlá zápěstí. Jako by se již dávno znali, dali se hned do družného hovoru. Dívka vroucně děkovala Ctiradovi za záchranu, říkala, že se jmenuje Šárka, že je z Okořína, vladykova dcera, a bojovnice z Děvína že ji přepadly a ze zlého rozmaru zde zanechaly, když s nimi nechtěla na jejich hrad jít a proti mužům válčit. I ten džbán, ze kterého nyní oba upíjeli, že jí sem daly, aby se při pohledu na něj ještě více soužila žízní.
Prosila ho, aby ji odvedl k sobě do bezpečí, dříve než se ty zběsilé ženy vrátí, a Ctirad jí to přislíbil. Zvedli se k návratu na stezku, kde čeká jeho kůň a družina, a okouzlený vladyka dívku jemně objal okolo ramen, snad aby při té cestě neklopýtla. Usmála se na něj a on si vzpomněl na svou kytičku třezalky, i sáhl do toulce a podal jí zlatavý svazeček.
Šárce zajiskřilo úlekem v obličeji a on měl pocit, že se mu snad na chvíli zmenšila před očima a tvář se jí změnila do neznámé podoby. Pak jeho vidění pominulo, ale ona pohlédla na nestíněnou zem pod svýma nohama, poděšeně sebou trhla a její tělo se napjalo zoufalým zápasem. Překvapený Ctirad také sklopil pohled, pátraje, co ji mohlo tolik vylekat, ale tam jen dál kráčely jejich dva stíny. Jeden z nich, ten světlejší, se snad trochu chvěl, možná se i zmenšoval či měnil tvar, ale to Ctirad přičetl na vrub medovině ze Šárčina džbánu. Dívka stále neklidně hleděla pod sebe, až konečně sevřela svou chvějící se levou ruku v pěst a zase se usmála.
Dál šli lesem, jenž se nyní zdál vlhčí, prosycený hustými parami a tepající očekáváním. Mladý vladyka si uvědomil, že dávno netuší, kterým směrem vlastně stezka leží, ale jeho družka kráčela pevně a neomylně ho vedla dál pod tmícími se korunami. Kdesi na rozpáleném nebi, které jim nyní téměř úplně zakrývaly mohutné stromy, zakrákal zlověstně havran. Ctirad měl pocit, jako by k němu odkudsi dolehlo volání jeho druhů, ale to záhy přehlušila podivná dřímota, obetkávající okolní strže i jeho samotného stejně jako prve na stezce.
Šárka se nyní zastavila a zdálo se, že přemýšlí. Za ní v hustém porostu vraního oka prosvítalo jakési zašlé zdivo, okolo se tyčily odvěké kmeny a vzduch se chvěl nepříjemným pachem hniloby. Ctirad, omámený její přítomností i lesními výpary, k ní přistoupil a zprudka ji políbil. Skrze mlžnou clonu, která obklopovala jeho mysl, k němu dolehla dávná vzpomínka a přeměnila se ve slova.
„Kdysi jsem na podobném místě řekl, že moje srdce dostane jen ta, která si je opravdu zaslouží. Dlouho jsem hledal, ale žádnou takovou jsem až do dnešního dne nepotkal...“
Pohlédla na něj a v očích jí divoce zablesklo.
„A pamatuješ si ještě, komu ta slova byla určena? Muži možná zapomínají lehce, ale některé urážky z mysli tak snadno nevyvanou!“
Kouzlo, které ho mámilo od první chvíle ve hvozdu, z něj rázem spadlo, když na ni znovu pohlédl. Její měňavý stín vzlétl ze země, obklopil ji ve zběsilém víru a tu proti němu stála jiná postava, o mnoho nižší než ta, kterou prve zachránil, nyní odhalená ve své moci a svou povědomou podobou o to děsivější. Nepřirozeně dlouhý ukazovák její levé ruky teď na Ctirada mířil hrozivěji než ostré meče hrdinů dávných bájí.
„Šarkana!“
Náhlé poznání mu dodalo nečekané síly. Sáhl k boku pro svůj roh a zoufale zatroubil o pomoc. Ostrý zvuk prořízl nakupené ticho a prodíral se k dennímu světlu, ale postava stojící proti Ctiradovi se jen zasmála. Tvář se mu zkřivila odporem, když na ni pohlédl, a obrátil se k útěku stejně jako před lety... srdce mu tepalo, jako by chtělo vykřičet jeho vzdor tíživému dechu temných stromů okolo...
Ze sutin se prudce vzedmul pach rozkládajícího se býlí a obklopil ho jako pevná stěna, dychtivě odrážející ve své vytoužené odplatě poslední sluneční paprsky, které mohly proniknout mezi ostražitě číhajícími větvemi.
Druhý den přinesli zvědové děsivou novinu na Vyšehrad, že opodál Děvína trčí na trámu kolo a do kola že vpleteno tělo Ctirada vladyky, že ho prý Vlastiny dívky tak umučily. Ale ze všeho nejstrašlivější že byl pohled na tu příšernou zející ránu na jeho hrudi. A na ty rozervané šrámy, jež jako stopy dlouhých drápů nějakého dravce ohraničovaly hrůzně prázdný prostor vedle levé plíce Ctiradova zohaveného těla.
|
|
Počet úprav: 9, naposledy upravil(a) 'Nire z Nevěží', 04.06.2004 02:46.
| Názory čtenářů |
23.02.2004 02:55
 Shaylen 
|
pěkné...tip |
23.02.2004 19:03
 yenn
|
Jednim dechem... |
23.02.2004 21:01
fungus2
|
Povedené. TIP |
23.02.2004 21:58
pilgrim
|
Dobře se čte. Opravdu dobře. Zajímavý jazyk, zajímavý nápad. |
18.03.2004 21:05
 Humble
|
Výborně napsaná věc, skutečně jedním dechem, krásný jazyk :o)*** |
18.08.2005 07:30
Hester
|
moc fajn *** |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|