Bylo to onoho dne

kdy z nebe zase létaly střepy.

Po ulicích chodili zřízenci

a vozili je do sběru.

Stála jsi u okna a koukala se dolů

na dvorek, kde plakalo dítě

a po tvářích ti tekly slzy

-docela droboučké, jemné

      -tak

        -tak

          -tak

a stékaly po skle dolů

na parapet.

Bál jsem se v tu chvíli pohnout

a tak jsem jen tak civěl

      -bez

        -du

          -še

na tisíce svých obrazů,

které svištěly vzduchem.

Večer jsi konečně promluvila.

Řekla jsi jen:

„Snad dnes nikdo nepřišel

k úhoně.“