Proč mi v posledních dnech nejde psaní? Ptal jsem se a hledaje odpověď neustále jsem se pokoušel cosi psát Ovšem nic z toho co se mi podařilo vyžebrat z pera a cisterny mé krve nedávalo smysl A co dávalo, přišlo zase mě nesmyslné A ti, co by pochopili, dělají, že nechápou Jelikož nemají čas zabývat se smysluplnými věcmi Dělají věci, které je netěší nebo těší Vždy jsem načrtl několik slov Neměla hloubku ani váhu (podle jistých kritérií, definovaných už předminulý týden) Nic objevného jsem nezjistil Jen malý pocit osamělosti v nich zůstával Zůstával především v nedokončených větách, otíral se o dlouhé samohlásky, aby snad mohl svým mlsným jazykem setřít čárky nad rozpůlenými myšlenkami Dozrál ve mě - jistě mrzutý - pocit že psát nemá už pražádný smysl Jelikož všechna slova zůstala rozštěpena kdesi mezi mávnutím a prvním krokem do mlčení Uzavíral jsem se stále více do sebe Občas jsem se přistihl, že nejsem jen osamělý, ale i smutný, smutný výš než je úroveň konstanty smíchu Ve chvílích těchto uvědomění se ve mne, bez přehánění, ovšem s jistou dávkou fantasie rozprostřelo široké a ničím nepopsatelné životabytí Zvláštní a existenční ticho Byl název nebo snad epilog mé poslední básně Střídala se v něm svižná a rytmická slova plná slunce a dotyků na sklo autobusů Na které jsi svým prstem malovala velká neviditelná srdce, pro mé tonoucí oči A já byl za to tolik rád Ostatní verše byly psány zmizíkem Takže vzdělaný čtenář jistě nabyl dojmu Že jsem jen obyčejný břídil-pisálek Jelikož se čím dál víc a až možná příliš v mém psaní
objevovalo bílých míst
kontinenty bílých míst
|