Hektický šum ranního města proťal ohlušující zvuk. Proběhl křivolakými ulicemi jako blesk. Nad střechami domů se na zlomek okamžiku objevil záblesk. Jeho odraz na obloze působil jako děsivé zjevení. Zvuk tak silný a intenzivní, až sebou Ramon trhl. Znal jej až příliš dobře na to, aby jej hned neidentifikoval. Výbuch. Třesk výbušniny, řinčení rozbitého skla. Chvilku zlověstné ticho, poté křik, vystřídaný houkačkami sanitek, hasičských aut a policejních vozů, jež se ze všech koutů začaly rychle sjíždět k místu tragédie. Znal ty zvuky až příliš důvěrně. Před očima mu vyvstal obraz. Z hlubin zapomnění se vynořila vzpomínka, na kterou ze všeho nejvíce toužil zapomenout. Ona se mu ale neodbytně vracela i v okamžicích nejméně očekávaných. Stávalo se mu, že procitl ze spánku s výkřikem zděšení a dlouho mu trvalo, než si uvědomil, že to byl jenom sen. A teď, za ranního úsvitu, tu byla ona děsivá noční můra znovu.

Znovu viděl malého chlapce, vyděšeného a roztřeseného, jak stojí na chodníku, neschopný promluvit, nebo se jen pohnout. Přichází k němu voják a něco mu říká. Chlapec s vytřeštěnými zraky mlčí a třese se, jako by byl stižen zimnicí. Voják je po chvilce marných pokusů o domluvu něžně bere kolem ramen a odvádí pryč. Scéna se mění a Ramon hledí chlapcovýma očima tváří v tvář apokalypse. Ohořelý autobus, vprostřed rozervaný výbuchem a kolem spousta těl, mrtvých, rozmetaných na kusy. Ulicí se nese kvílení houkaček, úsečné příkazy zasahujících vojáků a policistů, nářek raněných.

Tím chlapcem je on sám. Kráčel tehdy, to už chodil do školy, zrovna domů, když se stal svědkem tragédie. Ztuhnul zděšením a nebyl schopen se pohnout. Stál tam na chodníku a třásl se. Zasahující voják se jej pokusil opatrně odvést pryč. Viděl, že od toho ustrašeného hocha se nedozví, jak se jmenuje a kde bydlí, a tak jej chtěl odvést do bezpeční na nejbližší policejní stanici. Ramon mu podal ruku a bez ducha kráčel s ním. Pak však zahlédl krev a kus utrženého lidského těla. Pohled do krví zalité tváře oběti, na krvavé cáry vnitřností, už nevydržel. Pozvracel se a omdlel. Probudil se až v nemocnici, střežen ustaraným pohledem své maminky. Její tvář se rozjasnila, zůstal v ní však nádech smutku a starostí.

Brzy si jej odvedla domů. Dohromady se mu nic nestalo, utrpěl pouze šok. Uplynulo několik dní, během kterých se malého Ramona pokoušela rozptýlit, aby už na tu hrůzu nemusel myslet. Tvářit se, že se nic nestalo, i když dobře věděla, že stalo. Věděla moc dobře, že dříve či později mu bude muset dát odpověď na jeho otázky. Na jeho zoufale naléhavé proč? Ta chvíle musela jednou přijít.

Ukládala jej do postele, co už nějakou dobu nedělala, když se Ramon posadil, podíval se na ni a vyslovil tu obávanou otázku. Proč? V očích mu svítila světýlka. Pochopila, že se mu bude muset pokusit nějakou odpověď dát, jinak neusne. Pokusila se mu vysvětlit, že na světě jsou lidé hodní, ale i zlí, kteří ubližují ostatním, že takový už je svět. Dalším všetečným otázkám však neunikla. Proč je svět tak špatný, když jej stvořil Bůh? Ten je přeci dobrý, ne, mami? Ale ano, Bůh je dobrý, snažila se mu vrátit jistotu, jíž sama ztrácela, to my jsme špatní a Bůh nás takto, prostřednictvím zlých lidí, trestá za naše hříchy. Na poslední otázku však odpověď dát nedokázala.

„Ale mami, v tom autobuse byly malé děti. Čím se tak zhřešily, že zasluhovaly smrt?“

„Spi už,“ řekla, pohladila jej a odešla. Pochopila, že její malý hošík v průběhu několika posledních dnů zestárnul a dospěl.

Pochopil i on. Maminka odpověď nezná. Netrápil ji už víc svými dotazy. Nechtěl jí přidělávat vrásek na její ustarané tváři. Naoko se tvářil, že všechno zapomněl, že život jde dál, jako by se nic nestalo. Chvílemi tomu chtěl i sám uvěřit. Avšak ve svém nitru cítil, že stalo.

Čas od času, ve slabých chvilkách, mu před očima z ničeho nic vyvstal apokalyptický výjev roztrhaných lidských těl, jemuž nedokázal uniknout. Znovu a znovu, ovšem tentokrát už jen sám sebe, se tázal proč? Proč Bůh dopouští vraždění lidí, vinných i nevinných, starých, mladých, ale i docela malých dětí, jež přeci ještě ani nestihly zhřešit. Jsou viny člověka opravdu tak velké, aby je stíhal takový Boží trest? Počal se bát krutého Boha a Jeho strašlivé metly, jíž Všemocný nepřestával práskat a jež čas od času s ohlušujícím třeskem dopadla na hřbety Jeho oveček, Ramonových bližních. Postupem času však počal Boha, majícího ústa plná lásky a ruce od krve, nenávidět.  Postupně otupěl a uvykl naslouchat ohlušujícím ranám Jeho trestají ruky.

            Nakonec si zvykl. Výbuch odezní, spoušť jím zanechaná se dříve či později uklidí, příbuzní pohřbí své mrtvé, život jde dál. Člověk otupí. Ramon se probral ze svého prvotního úleku. Procitl z tíživého snu, vzpomněl si, kam měl v tuto ranní hodinu zamířeno a pokračoval dál za svým cílem. I tentokrát jej úder boží ruky, trestající za hříchy, které nespáchal, minul. Nemusí tomu tak ale být vždy. I s tím se člověk musí naučit žít.