Shluk lidí před katedrálou i hloučky, porůznu roztroušené po velkorysé ploše náměstí, žhnou netrpělivostí a očekáváním. Své hlavy zdvihají vzhůru, do míst, kde se proti dramatické obloze rýsuje silueta nejvýraznější městské dominanty, kamenné renesanční věže. Ve třech čtvrtinách výšky je její zdivo prolomeno na každé ze světových stran mohutným hrotitým oknem, krytým dřevěnou žaluzií. Zraky přihlížejících míří právě se, kde zavěšený na mohutném trámoví spočívá druhý největší zvon této země.

Procesí zvoníků v dobových stejnokrojích se ve spořádaném průvodu odebralo ke vstupu do věže. Jen ubíhající čas se zdá svědčit o jejich pohybu vzhůru. Slunce se zvolna sklání k obzoru, den zasvěcený památce svatého Augustina, se chýlí ke svému konci. Do podvečerního ticha, vznášejícího se na poklidem starého města, se náhle ozve první nesmělý úder zvonu, nesoucího jméno patrona, jemuž byl tento den zasvěcen. Rozeznívá se u příležitosti svého svátku, v jedné z nemnoha chvil, kdy promlouvá ke svému městu. Lidé umlkají a tiše, s téměř posvátnou úctou, naslouchají monumentálnímu hlasu, jenž se nese nad jejich hlavami. Skupinky patriotů, ale také zvědavců, kteří si nenechali ujít vzácnou příležitost vyslechnout si jeho důstojný hluboký tón, rezonující prostorem náměstí. Augustin rozprostřel svůj hlas nad městem. Drama oblohy dodává spolu se zapadajícím sluncem výjevu atmosféru téměř mystickou.

Poblíž morového sloupu, po staletí zvýrazňujícího střed náměstí, postává nehnutě osamělý divák. Ze svého místa se nepohne, dokud neutichnou poslední ozvěny úderů mohutného srdce zvonu. Stojí, naslouchá a tiše přemítá. Není sice věřící, ale nedokáže si představit a ani si představovat nechce tuto zemi bez morových sloupů, dominujících náměstím jejích měst, bez chrámů, venkovských kostelíků a kapliček, které jsou nedílnou součástí její kulturní a historické identity a osobitosti. Bez jejích zvonů, skrze něž promlouvá ke svým dětem. Utichnou-li, umlkne i ona. Cosi mu říká: nenechme je umlčet!