Úzká silnice, zaříznutá do úbočí strmého kopce, se postupně měnila v prašnou, ještě užší cestu, jež jména „silnice“ už nezasluhovala. Za ostrou zatáčkou se však rozestoupila v širé, kamenité, sluncem sežehnuté prostranství. Opatrně jej přejel a zaparkoval ve stínu nemnoha stromů, skromně se krčících v jednom rohu planiny. Vystoupil, zamkl a rozhlédl se. Opodál stojící objekt, hledící na planinu oprýskanou zdí bez oken, vypadal poněkud nevábně. Intuitivně zamířil nejprve k poblíž stojícím stavbám, skrytým před spalujícím žárem větvemi letitých stromů. Arkády z neomítaného kamene obepínaly malou vyvýšenou stavbu, k níž vedlo úzké schodiště. Vystoupal po něm a vkročil do malé kaple. Nemohlo to být nic jiného než kaple, byl si tím jist, ač oslepen poledním sluncem v šeru zprvu nepoznával vůbec nic. Po chvíli oči přivykly příšeří. Stál v prosté kapli, bez jakékoli výzdoby, jen u stěny naproti vstupu stál oltář, vysoký, hranatý, bez kříže. Přimhouřil oči a podíval se lépe. Po zádech mu přeběhl mráz. Stál tváří v tvář vitríně, z níž na něj civěly prázdné oči lidských lebek, pečlivě vyrovnaných do polic. Nechápavě si je prohlédl, jednu po druhé. Civěly na něj lhostejně, apaticky.

Úzkým dveřním otvorem vyšel ven. Z výšky měl planinu před sebou jako na dlani. Její protější stranu uzavírala ona nevábně vyhlížející stěna, průčelí kláštera, avšak z této perspektivy viděl nad ní vyčnívající štít kostela. Poznal jej. Zaujal jej v průvodci a právě kvůli němu zavítal do této pusté a vyprahlé končiny. Sešel se schodů a zamířil ke klášteru. Nijak zvláště zdobený portál, umístěný asymetricky poblíž pravého rohu zdi, lemoval ústí průchodu, vedoucího na vnitřní nádvoří. V příšeří průchodu, za prostým stolem, v tradičním černém oděvu, splývajícím s temnotou halící zdi, nehnutě a odevzdaně seděl starý mnich. Zaplatil mu vstupné a s papírovým průvodcem po objektu v ruce vstoupil na sluncem prozářené nádvoří, jemuž dominoval klášterní kostel. Notnou chvíli zůstal stát v pohostinné náruči stínu a pohledem vychutnával detaily barokního průčelí chrámu. Baroko, tak cizí této zemi, se zde kloubilo s místními architektonickými prvky a výrazovými prostředky a vytvářelo malebný a harmonický celek, nepůsobící nikterak cizokrajně. Do průčelí kostela se opíralo slunce vší svojí silou, avšak klášterní dvůr ani zdaleka nepřipomínal onu vyprahlou kamenitou pustinu tam venku. Připadal si, jako kdyby vstoupil do jiného světa. Na záhonech po obvodu nádvoří, v květináčích na stěnách, všude záplava květin všech možných barev i vůní. Jako kontrapunkt této rajské zahrady, rajského dvora, čněl poblíž chrámu seschlý pahýl stromu, připomínka dávného obléhání kláštera, kdy byl rozťat dělovou koulí obléhatelů, jak se dočetl v průvodci. Svým rozložitým tělem, připomínajícím kříž, kryl vstup do prostorného, stinného a tichého refektáře. V přiléhajících prostorách objevil malé muzeum, připomínající návštěvníkům historii těchto míst. Kadidelnice, roucha ve vitrínách, na zdech několik portrétů. Na nejčestnějším místě, v čele místnosti naproti vstupu, visel obraz nejznámějšího zdejšího opata, otce Gavrila.

Psal se rok 1866. Turecká armáda likvidovala rozsáhlé povstání, jež zachvátilo celý ostrov. Necelá tisícovka odhodlaných vesničanů se i s rodinami uchýlila do tohoto kláštera a spolu s mnichy se zde opevnila. Klášter zanedlouho oblehla patnáctitisícová armáda. Obránci se odmítli vzdát, smrt byla jim přijatelnější vyhlídkou než porážka.  Vojenské přesile vzdorovali úporně dva dny. Když se však ukázalo být nad slunce jasnější, že jejich další boj je marný, zvolili smrt. Nehodlali dopřát obléhatelům radosti z vítězství a z kořisti, nechtěli, aby jim padly do rukou nastřádané zásoby zbraní a munice. Byl to právě on, otec Gavril, kdo zapálil šňůru. Za pár okamžiků přehlušil zuřivou bitevní vřavu výbuch. Klenutý strop prachárny se v mžiku rozevřel, vyšlehl oheň, výbuch jako ohromný ohnivý meč přeťal život obránců. Zemřeli všichni. S nimi však i spousta obléhatelů. Místo stalo se památníkem houževnatého, zoufalého boje za svobodu.

Prachárnu nalezl v nároží komplexu, úhlopříčkou proti vstupu, jako symbol posledního soudu, umístěný přesně naproti symbolu vzkříšení.  Naskytl se mu obraz naprosté zkázy, zarámovaný dveřním otvorem. Prázdný prostor bez stropu, na protější stěně prostý kříž. Jakým protikladem tomuto symbolu zmaru byla záplava růží, omývající chrámový závěr. Obešel dvůr kolem dokola a stanul znovu u vchodu, tváří v tvář chrámovému průčelí. Vydal se směrem k portálu. Uvnitř kostela jej přivítala těžká vůně kadidla a šero, prozářené plamínky svíček, klikotajících na temeni tenkých, teplem zohýbaných svící a odrážejících se od zlacených svícnů, ikon a oltářů. Usedl na jednu z lavic, uvolnil se, aby mohl lépe nasát zdejšího genia loci. Nechal se zcela pohltit tichem a těžkou nasládlou vůní. Kouř, svisle vzhůru stoupající ze svíček, byl stále hustší. Za jeho příkrovem domníval se znenáhla rozeznávat jakési neurčité stíny, stíny postav jakoby z nějakého jiného světa.  

Ticho prořízl třesk výbuchu. Uslyšel zasténání a slyšel mnohem víc, kroky, střelbu, nářek. Tajemné stíny staly se zřetelnějšími. Dým svíček halil ženy, celé v černém, klečící a úporně se modlící k obrazům svatých, zejména k obrazu Krista Spasitele, jenž shlížel ze zlatě rámovaného obrazu na své věrné a žehnal jim pravicí, zatímco levou rukou ukazoval směrem k nebesům. V nachovém šatu na léty zašlém obraze vypadal jako zbrocený krví. Podél stěny tísnily a choulily se k sobě malé, otrhané, ustrašené děti. Nejspíše pro ně snažily se jejich matky, s tvářemi zrůzněnými bolestí a strachem, vyprosit u Nejmocnějšího spásu.

Fascinován tímto výjevem vstal a blížil se pomalu k oněm postavám, nabývajícím stále zřetelnějších rysů. Tajemné přízraky proměnily se zblízka v obraz hrůzy a naprostého zoufalství. Hleděl do tváří dětí, k smrti vyděšených, mlčících nebo tiše slzících, krčících se u zdi. Kráčel kolem nich. Nevšímaly si jej. Jakoby jej vůbec neviděly. Těsně kolem něj proběhl jeden mnich, černý háv potřísněný krví, slyšel jeho přerývaný dech, jak byl blízko, přesto ani on mu nevěnoval sebemenší pozornost. Jakoby tam vůbec nebyl. Zamířil k oslnivě zářícímu obdélníku vchodu. Venku se ocitl vprostřed bitevní vřavy. S ohlušujícím výbuchem dopadla opodál dělová koule a zabořila se hluboko do zdi, vzduchem neslo se zlověstně hvízdání střelby, na opačné straně prostranství, rozbrázděného jizvami, způsobenými tvrdošíjnou dělostřelbou obléhatelů, se ve stínu u zdi krčili tři venkované, bosí, vyčerpaní, ale zřetelně nezlomení a odhodlaní.

Dění kolem sebe vnímal tak zřetelně, že to nemohl být jenom sen, jenž by se mu právě odehrával pod dojmem síly zdejšího genia loci v hlavě, pokojně klimbající na těle, uvelebeném na lavici v kostele.  Slyšel rány, cítil zápach spáleného střelného prachu, zřetelně rozpoznával křídla smrti, postupně halící obzor. Před očima se mu právě odehrával tragického finále příběhu kláštera. Byl zde a dění jasně vnímal, zároveň jakoby tu nebyl. Nikdo si jej nevšímal a zřejmě jeho přítomnost ani nikdo nezaregistroval. Připomínalo mu to akční podívanou v kině s dokonalou prostorovou iluzí. Tohle však nebyl film, ale skutečnost a on ji pozoroval, přítomný a současně nepřítomný, jakoby zde došlo k vzájemnému protnutí dvou zcela nezávislých, paralelních světů. Jako kdyby nakonec pravdu měli Eleaté a čas byl jen fikcí a to, co vnímáme jako jeho plynutí, nebylo ničím jiným než přechodem mezi statickými paralelními světy, sousedícími spolu podle principu příbuznosti a v tomto případě došlo k výjimce ze zákona, k náhodné fluktuaci, jíž nikdy nelze dle principu neurčitosti vyloučit, k částečnému protnutí dvou zcela nesousedících paralelních realit.

Spád událostí jej vytrhl z úvah. Útočníci doráželi stále naléhavěji a snažení obránců bylo stále zoufalejší a marnější. Odkudsi ze stínu vynořila se důstojná hlava starého mnicha. Jeho tvář byla mu povědomá. Otec Gavril. Plul prostorem, obklopen ostatními mnichy, jako zjevení, jako ztělesněná  důstojnost. Ve tváři se mu zračila bolest, stejně jako ve tvářích všech okolo, s ostatními sdílel i výraz odhodlání a neústupnosti. V očích mnichů mohl číst epopej odevzdanosti, strachu i důvěry, v očích Gavrilových zářila vášeň, zastřená soucitem s bližními. Věděl dobře, kam všichni míří. Vydal se tím směrem spolu s nimi a jim v patách. Vstoupili do dlouhé temné místnosti s klenutým stropem. U zdi stálo několik sudů se střelným prachem. Tichý hovor mnichů ustával, všichni upřeně sledoval počínání svého představeného. Ten obratným pohybem přirazil víkem do jednoho sudu konec zápalné šňůry a rozvážně jí odmotával. S druhým koncem v ruce se zastavil a zahleděl se na okamžik do mlčících tváří svých bratří. Prohlédl si podrobně jednu po druhé. Za kamennými obličeji, pokrytými vousy, prachem a v boji utrženými šrámy, v jejich duších a myslích, probíhaly rozličné pochody. V očích zračil se jim strach, nejistota, bázeň, vášeň, nenávist, bolest, stesk, odevzdanost, víra i odhodlání.

Mlčky, jen pohledem, vydal sbor duchovních svůj souhlas a vyřkl tak beze slova konečný ortel nad sebou i všemi obránci. Zpoza dveří vynořil se mnich s hořící pochodní v ruce, více než Prométhea připomínající v tomto okamžiku anděla smrti s ohnivým mečem v rukách. Svěřil ji, spolu s životy všech, do rukou otce Gavrila. Ten ji přijal s rozvahou. Zašeptal krátkou, tichou modlitbu. Sbor bratří začal zpívat náboženskou píseň. Nejprve docela potichu, jakoby nejistě a s bázní, brzy však silně a radostně. Otec Gavril položil na zem šňůru a s pózou antického héroa její konec zapálil. Zasršel ohýnek a vydal se rychle na křivolakou cestu do temnot. Jiskry odrážely se v očích všech přítomných, v nich samých bylo však již smrtelné prázdno, jako v očích jejich lebek, vystavených později v prosklené vitríně v kapli památníku, zbudovaného u kláštera na památku jejich hrdinství. Třeskl výbuch. A pak už nebylo nic.